Sikorski varuje Evropu: Předčasný dialog s Kremlem by byl dárkem pro Putina

Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski v komentáři pro britský týdeník The Economist vyzval evropské státy, aby odolaly „pokušení“ zahájit politický dialog s Ruskem dříve, než bude jeho strategická pozice dostatečně oslabena. Text vychází v okamžiku, kdy Francie, Německo a Velká Británie připravují vlastní formát jednání o ukrajinském urovnání — a kdy se i v Praze čím dál hlasitěji ozývají hlasy volající po „realistickém“ řešení konfliktu.

Podle Sikorského by dialog zahájený předčasně mohl posílit vnitřní legitimitu Kremlu, povzbudit další hybridní operace, oslabit evropskou podporu Ukrajině a prohloubit rozpory uvnitř demokratického tábora. Evropa by podle něj měla být ochotna přijmout „vyšší krátkodobá rizika“, aby se vyhnula „mnohem vážnějším nebezpečím“ v budoucnu — formulace, která zapadá do dlouhodobé polské linie požadující tvrdší přístup k Moskvě.

Debata, která se týká i Česka

První rovina Sikorského vystoupení ukazuje, že myšlenka kompromisu s Kremlem jako cesty k „normalizaci“ vztahů zdaleka nezmizela ani z české politické scény. Zatímco vládní koalice dlouhodobě zastává proukrajinský kurz, opoziční hlasy — od hnutí ANO po SPD — opakovaně naznačují, že by bylo na místě hledat s Moskvou nějakou formu dialogu, ať už kvůli energetické situaci, nebo kvůli únavě části veřejnosti z války za hranicemi. Sikorského apel tak funguje jako připomínka, že tato tendence existuje napříč celou střední Evropou, nejen v zemích tradičně vnímaných jako proruské.

Zvláštní váhu přitom Sikorského slovům dodává skutečnost, že sám v minulosti veřejně zmínil Česko mezi zeměmi, které se staly terčem ruských sabotážních operací — spolu s Litvou a Polskem. Podle jeho dřívějších vyjádření byly do organizování žhářských útoků a dalších diverzních akcí na evropské půdě zapojeny osoby najaté a placené ruskou vojenskou rozvědkou GRU. Právě tato zkušenost dělá z případného „předčasného“ diplomatického přiblížení k Moskvě téma, které se Česka bezprostředně dotýká.

Co by z toho měla Moskva

Druhý argument se týká toho, jak by evropskou ochotu k jednání interpretovala ruská domácí propaganda. Pro ruské publikum, dlouhodobě krmené narativem o civilizačním střetu se Západem, by jakýkoli signál o obnovení politického dialogu byl prezentován jako důkaz vítězství tvrdého kurzu Kremlu — tedy jako potvrzení, že tlak a válka se vyplácí. To by dále posílilo legitimitu Vladimira Putina uvnitř země právě v době, kdy ruská ekonomika vykazuje známky vyčerpání a ztráty na frontě zůstávají vysoké.

Navíc, jak Sikorski naznačuje, samotná evropská diskuse o „ano, či ne“ dialogu s Ruskem odvádí pozornost od klíčové otázky — tedy od vojenské a finanční podpory Ukrajiny — a rozevírá spory mezi členskými státy EU v okamžiku, kdy je potřeba naopak jednotný postup, včetně dojednání dalšího balíčku sankcí.

Krize vůdcovství, nebo jen únava?

Třetí a snad nejcitlivější rovina se týká toho, co Sikorského vystoupení nepřímo vypovídá o stavu politického vedení v některých evropských hlavních městech. Touha po zdánlivém klidu a stabilitě podle něj u části evropských lídrů převažuje nad ochotou skutečně posílit obranyschopnost kontinentu — ačkoliv právě to podle polského ministra Rusko respektuje mnohem víc než diplomatická gesta.

Sikorski totiž dlouhodobě opakuje jednu tezi: Rusko nevnímá Západ jako partnera k vyjednávání, ale jako civilizačního protivníka, kterého je třeba oslabit. Snahy o usmíření proto podle něj ruskou politiku nezmění — naopak, mohou být vykládány jako slabost. Otázkou zůstává, nakolik je Evropa, unavená čtyřmi a půl lety války, ochotná tuto logiku respektovat, nebo zda podlehne pokušení hledat rychlé, ale křehké řešení.

Autor: Peter Jelen