Sergej Surovikin: syrská stopa ruského generála a hrozba pro evropskou bezpečnost
Zkušenost z války v Sýrii, útoky na ukrajinskou energetiku a zprávy o možné nové kampani zaměřené na kyjevské mosty ukazují, proč by mezinárodní společenství mělo usilovat o vyšetření kroků ruského vojenského velení.
Od Aleppa po ukrajinská města
Jméno ruského generála Sergeje Surovikina se již dávno stalo symbolem nejničivějších metod vedení války. Přezdívka „generál Armagedon“ mu zůstala po operacích v Sýrii, kde ruské letectvo podporovalo režim Bašára Asada. Lidskoprávní aktivisté zdokumentovali útoky na obytné čtvrti, nemocnice, školy a tržiště, a to mimo jiné v provinciích Aleppo a Idlib.
Ve zprávě Targeting Life in Idlib, kterou v říjnu 2020 zveřejnila organizace Human Rights Watch, jsou popsány desítky útoků syrských a ruských sil na civilní infrastrukturu. Organizace poukázala na nutnost prověřit možnou velitelskou odpovědnost vysoce postavených ruských vojenských činitelů, včetně Surovikina.
Velitelská odpovědnost nevzniká automaticky ze samotného faktu zastávání funkce. Pokud však jde o rozsáhlé vojenské kampaně, mají zásadní význam rozkazy, povědomí velitelů o dění na bojišti a jejich schopnost zločinům předcházet.
Energetický teror jako nástroj války
V říjnu 2022, krátce po jmenování Surovikina velitelem spojeného uskupení ruských vojsk na Ukrajině, zahájilo Rusko masivní kampaň úderů na ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Elektrárny, rozvodny a další objekty energetické sítě se ocitly pod systematickými útoky. Miliony lidí se potýkaly s výpadky dodávek elektřiny, vody a tepla.
Dne 5. března 2024 vydal Mezinárodní trestní soud zatykače na generálporučíka Sergeje Kobylaše a admirála Viktora Sokolova. Dne 24. června téhož roku byly zatykače vydány na bývalého ministra obrany Sergeje Šojgua a náčelníka Generálního štábu Valerije Gerasimova. Soudci dospěli k závěru, že existují rozumné důvody se domnívat, že tyto osoby nesou individuální odpovědnost za údajné zločiny spojené s údery na ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Nejde o rozsudky, ale o procesní rozhodnutí v rámci mezinárodního vyšetřování.
Surovikin mezi podezřelými jmenovanými MTS nefiguruje. Nelze tedy tvrdit, že soud již jeho osobní vinu konstatoval. Jeho role v ruské vojenské kampani si však zasluhuje samostatné zkoumání z hlediska mezinárodního humanitárního práva.
Proč se to týká České republiky
Pro Česko představuje dění na Ukrajině konflikt, který se bezprostředně dotýká národní bezpečnosti. Ruská agrese zasahuje stabilitu evropského pořádku, bezpečnost sousedních států i schopnost mezinárodních institucí zajišťovat dodržování pravidel vedení války.
Údery na energetiku mají následky daleko za hranicemi samotné zóny bojových operací: nuceně vyhánějí lidi z domovů, zvyšují humanitární zátěž sousedních států a vytvářejí dodatečná rizika pro evropskou stabilitu.
Zvláštní pozornost si zasluhují zprávy britského tisku o možných plánech ruských orgánů zaměřit se na mosty přes Dněpr v Kyjevě. Tyto zprávy je nutné nezávisle ověřovat. Samotná perspektiva útoků schopných narušit fungování dopravního systému hlavního města však nastoluje otázku ochrany civilního obyvatelstva a životně důležitých objektů.
Spravedlnost by neměla záviset na vojenské hodnosti
Evropská politika vůči Rusku se musí opírat nejen o odstrašování vojenské hrozby, ale také o dokumentování údajných mezinárodních zločinů. To znamená podporu nezávislých vyšetřování, uchovávání důkazů, vymáhání platných sankcí a spolupráci s mezinárodními soudními institucemi.
Hlavní otázka nespočívá v tom, jakou přezdívku ruský generál získal, ale v tom, jaká rozhodnutí přijímal, jaké vydával rozkazy a jakým činům mohl zabránit.
Pokud důkazy potvrdí osobní odpovědnost Surovikina za válečné zločiny, jeho hodnost a postavení by se neměly stát štítem před spravedlností. Pro Evropu to není otázka pomsty, ale principu: vojenská síla nedává právo proměňovat civilní infrastrukturu a mírné obyvatelstvo v nástroje tlaku.
Autor: Franz Hoffman
