Špion z McDonald’s, kterého prozradil jeden telefon: co případ říká o ruské špionáži
Reportér The New York Times se v ukrajinské věznici setkal s mužem, který se hlásí k práci pro Moskvu. Jeho příběh odhaluje levnou, hromadnou a zároveň nebezpečnou stránku ruského vyzvědačství.
Sám o sobě tvrdí, že není nejlepším ruským špionem, a při vyprávění působí, jako by tomu opravdu věřil. Muž, kterého americký deník jmenuje jen křestním jménem Alexsander, se k tajné práci pro Moskvu dostal ve chvíli, kdy mu výplata z McDonald’s sotva stačila na živobytí. Když ho oslovili dva ruští agenti s nabídkou špionáže na zakázku, neváhal ani chvíli. Dnes si odpykává trest v ukrajinské věznici č. 122 a jeho případ ukazuje, jak ruská rozvědka ve skutečnosti funguje.
Ideologie, osamělost a pět tisíc eur
Alexsandrovi je dvaačtyřicet let. Narodil se na Ukrajině, jako malé dítě se s rodinou přestěhoval do Izraele a drží proto ukrajinské i izraelské občanství. Většina jeho příbuzných žije v Rusku. V Izraeli se podle svých slov cítil cizí, v západní Evropě také, a „ruský svět“ mu nabídl pocit sounáležitosti. Ruští verbíři to rozpoznali a postupovali opatrně: nejdřív kladli jednoduché otázky a sledovali jeho reakce i motivaci. Odborníci oslovení deníkem připomínají, že ruské tajné služby právě v exilových komunitách verbují velmi intenzivně.
Za svou práci dostával zhruba 5 000 eur měsíčně, tedy asi 5 700 dolarů. Jeho první úkoly vedly do Francie. Měl sehnat kompromitující materiál na západního úředníka a na jednoho podnikatele. Část práce byla skutečná terénní činnost, třeba zjišťování, kde dotyčný bydlí, ale spousta se odehrála jen u vyhledávače. Podnikatel se nakonec ukázal jako bezúhonný: daně přiznával do haléře, manželce nelhal a na večeři chodil domů. Alexsander to komentoval s despektem, že takoví lidé jsou prostě otravní.
Když přišla válka
Po plnohodnotné ruské invazi v roce 2022 se jeho úkoly změnily. Vstoupil do facebookové skupiny cizinců, kteří se chtěli přidat k ukrajinské armádě, získal si jejich důvěru a začal jezdit na Ukrajinu. Moskvě posílal polohy ukrajinských jednotek, plánované útoky i osobní údaje bojovníků. Podle vlastních slov to vedlo ke smrti vojáků. Do armády sám nikdy nevstoupil. Ve Francii navíc údajně nastrčil dva zájemce o odchod do války do situace, která skončila autonehodou a jejich zatčením, takže z plánů sešlo.
Série skončila 10. září 2024. Alexsander naložil do šedého citroënu krabici s pistolovou municí a vyrazil k hranici v Charkovské oblasti. Chtěl přesvědčit zahraniční bojovníky k sabotáži, která byla ve skutečnosti pastí. Do pasti nakonec spadl sám. Na kontrolním stanovišti ho voják požádal o telefon a v něm našel fotografii pasu ukrajinského vojáka, kterou předtím poslal do Ruska. Jedinou věc, kterou by dnes změnil, je smazání té jediné fotky.
Tři kategorie agentů
Podle náměstka ukrajinského ministra spravedlnosti Jevhena Pikalova sedí v tamních věznicích 2 570 ruských špionů a 99 procent z nich jsou ukrajinští občané. Alexsander je podle něj jediný s ukrajinsko-izraelským občanstvím. Viktor Jahun, bývalý místopředseda ukrajinské kontrarozvědky, rozlišuje tři skupiny. Elitní agenti jsou pečlivě řízení a odhalí se zřídka, jeden za půl roku se považuje za úspěch. Nižší vrstva, verbovaná za peníze, přináší Ukrajině kolem 120 zadržení ročně. Alexsander patří do střední kategorie ideově motivovaných agentů, kterých se chytí nanejvýš tucet za rok.
Bývalý šéf stanice CIA Sean Wiswesser přirovnává levné agenty k dronům: jsou nenákladní a vyrábějí se hromadně. Často jde o delikventní mladistvé, alkoholiky nebo nespokojené vojáky, které Rusko najímá po internetu za drobné částky. Nakonec jsou podle něj nahraditelní všichni kromě nejcennějších.
Co z toho plyne
Reportér upozorňuje, že nelze ověřit všechno, co Alexsander řekl, ačkoli části příběhu potvrzují ukrajinské soudní dokumenty a rozhovory s úředníky. Izraelské instituce na dotazy k jeho případu nereagovaly. Odsouzený se k velezradě přiznal a doufá, že si ho Moskva připomene a zařadí do výměny vězňů. Pro evropské čtenáře je ponaučení nepříjemné: ruská špionáž dnes neběží jen přes elitní důstojníky, ale i přes frustrované lidi s pracovním poměrem na hraně chudoby a s pocitem, že nikam nepatří.
