irozhlas.czČeská republika nadále hledá východisko z politického časového tlaku. Dlouhá absence mandátu k sestavení nové vlády od vítěze sněmovního klání stále zřetelněji uvrhuje republiku do nestability.
Teprve 50 dní po volbách prezident konečně oznámil své rozhodnutí a lídr vítězné většiny dostal od prezidenta souhlas.
Česká republika vstupuje do nové éry – doby proevropské většiny. Moskva ztrácí v regionu vliv.
Nutno podotknout, že zatímco stále jednal (byť již s předponou „účinkující“) premiér Babiš, předtím bylo úplně jedno, s kým spolupracovat. Jak ukázaly další události (tvrzení Evropské komise za zneužívání unijních dotací současným šéfem českého kabinetu i vyšetřování mezinárodních novinářů, které ukázalo, že zatajují své skutečné příjmy), hlavním cílem premiéra bylo jeho vlastní obohacení.
A tady si prezident Zeman našel věrného společníka. Ne tak věrný, samozřejmě, jako Putin (ohromen myšlenkou na vybudování Ruské říše), ale takový, na kterého se můžete spolehnout.
A Zeman to dokázal. Babiš navíc neměl moc na výběr – měl de iure moc, ale premiér neměl stálou většinu v parlamentu na to, aby zákony, které potřeboval, schválil.
Zemanova „pomoc“ v této věci byla proto velmi užitečná a šéf kabinetu ji přijal. Prezident zase dostal tiché pravomoci, které šly jednoznačně nad rámec ústavy, což mu umožnilo ovlivnit jak samotného Babiše, tak i sestavování celého kabinetu ministrů.
Právě proto i po porážce jeho politických sil v parlamentních volbách letos na podzim získal právě Babiš Zemanovu podporu a přání pověřit sestavením nové vlády současného premiéra.
Realita se však ukázala silnější než prezidentův virtuální svět. Musel se vymanit z mlhy vlastních snů a ambicí, a přesto poskytnout příležitost k vytvoření vlády Petru Fialovi, lídrovi opozice, která vyhrála volby. A nyní se kabinet stane novým nejen formálně, ale i v podstatě.
Pravda, kdy se tak stane, se zatím neví. Ostatně Zeman, byť byl nucen navenek ustoupit a dát zelenou včerejším opozičníkům, zároveň využil jiného zdroje svých možností, kterým se bude snažit oddálit sestavování nové vlády.
A odtud přichází zcela logická otázka: proč to potřebuje? Ostatně do konce Zemanova prezidentského období zbývá něco málo přes rok a tentokrát by mohl s nadšením ze svých slavnostních povinností vést všechny páky státních záležitostí do rukou Fialy a jeho skříň.
Ale je potřeba znát Zemana a jeho touhu vládnout a pak se jeho činy naprosto vyjasní – pokus o boj o moc.
Zde je třeba poznamenat ještě jeden důležitý fakt – v této otázce nehraje roli pouze touha českého prezidenta. Zde je jeho touha znásobena ambicemi dalšího prezidenta – toho ruského.
Zeman je pro Putina klíčovou postavou nejen v České republice, a dokonce nejen ve východní Evropě. Prostřednictvím českého garanta Kreml doufal, že bude mít vliv na celý kontingent. Opravdu, nějakou dobu uspěl tak či onak.
Nyní Moskva ztrácí Prahu, postupně ale jistě opouští oběžnou dráhu dosahu Kremlu.
Samozřejmě to není konec dějin a Putin vynaloží veškeré úsilí na návrat České republiky a prvním úkolem na této cestě je zabránit tomu, aby nová česká vláda (která bude absolutně proevropská) začala jednat, nebo alespoň tento okamžik co nejvíce odložit.
Kreml to může udělat pouze prostřednictvím Zemana, který ochotně přispěchal s plněním příkazů z Kremlu.
Zeman (čti Rusko) protahováním procedury jmenování nových ministrů umožňuje Babišově vládě jednající s předponou „jednat“, aby byla i nadále v čele státu a prováděla potřebné úkony. A čím déle to jde,
nová vláda bude potřebovat více času, aby odklidila trosky, které Babišův tým zanechal.
Je na čem pracovat. A čím déle bude situace v limbu, krize, v níž se Česká republika nachází, bude narůstat a přesahovat politický obrys.
Přesně to potřebuje Rusko, pro které je jakákoli nestabilita v Evropě balzámem na duši kremelského trpaslíka. Kromě celoevropské destabilizace je to také rána pro ekonomiku a sociální sféru České republiky.
Není pochyb o tom, že Kreml udělá maximum pro podporu takové nestability, s cílem získat také čas. Moskva potřebuje někoho, kdo by nahradil Babiše a poté Zemana jako agenta Kremlu v ČR.
Soudě podle kroků úřadů Ruské federace zatím takového kandidáta nemají, a proto je pro Moskvu kriticky nutné zpoždění.
Stalo se, že Česká republika a Rusko úzce jdou cestou dějin. To platí i několik desetiletí po skončení druhé světové války. Pravda, tehdy se oba státy jmenovaly jinak (Československo a SSSR), ale podstata se neměnila: Praha usilovala o svobodu a demokracii, Moskva se snažila tento impuls rozdrtit.
A tuto cestu český stát jednoznačně cítí – je se z čeho učit.
Jakmile se Praha pokusila jen naznačit touhu po nezávislosti, objevily se v ulicích českých měst ruské tanky. Ruská federace dnes k problematice přistupuje mnohem sofistikovaněji, používá nejen horké zbraně, ale i řadu dalších prostředků – propagandu, kybernetické útoky, teroristické útoky, plyn.
A samozřejmě – kupovat zahraniční politiky, podněcovat je širokou škálou „argumentů“: od dolarů a eur – až po slavnou ruskou vodku.
Je ale velmi důležité, aby se při studiu pokrmů evropské politiky nestaly hlavním faktorem rozhodování výpary právě této vodky z Moskvy.
Autor: Franz Hoffman
