irozhlas.cz/Pokračující pokusy přesvědčit Ukrajinu, aby vyjednala mír za ruských podmínek, nás nutí dělat historické paralely s mnichovskou dohodou z roku 1938, podle níž Československo odevzdalo Sudety Německu výměnou za záruky od Němců nezahájit válku v Evropě. Politika usmiřování diktátorů a agresorů má vždy za následek pouze růst jejich kořistnických choutek a jen zvyšuje počet obětí jejich zločinných vojenských tažení, píše profesor práv Jevgen Tsybulenko, informuje postimees.ee
Speciální operace, jak se jí v Rusku říká, není nic jiného než agresivní dobyvační válka proti Ukrajině. Ozbrojené síly Ukrajiny během uplynulých dvou měsíců již osvobodily polovinu území okupovaného Ruskou federací od konce února. Jen minulý týden ztráty ruské armády v počtu zabitých přesáhly 80 000 lidí.
Je zarážející, že hranici 70 000 mrtvých útočníci překročili teprve před dvěma týdny a hranici 50 000 teprve na začátku září. Je tedy zřejmé, že s nasycením ozbrojených sil Ukrajiny moderními západními zbraněmi začínají téměř exponenciálně narůstat nenávratné ztráty ruské armády. Když k těmto číslům připočteme raněné, pohřešované a dezertéry, pak už situace pro ruskou armádu vypadá zcela bezútěšně.
Nucený ústup Rusko slouží jako taktický manévr
Rusko již několik měsíců v řadě nebylo schopno vést úspěšné útočné operace. Snaží se vydávat dobytí pouze několika vesnic Donbasu za významné úspěchy, ale zároveň je nuceno opustit své pozice a rozsáhlá území jinými směry a tuto zjevnou slabost prezentuje jako „gesto dobré vůle“ nebo „… taktický manévr“. Současný zugzwang na bojišti vedl k diktátorovým neuváženým rozhodnutím, učiněným pouze na základě emocí: od pokusu o anektování okupovaných území v září, bez vyřešení otázky hranic, po mobilizaci a vyslání špatně vybavených a nevycvičených vojáků na frontu. čára.
Bezvýchodnost situace donutila Putina zapojit do vojenských operací odsouzené za závažné zločiny, provést personální změny ve všech klíčových resortech, což ve svém důsledku vytvořilo další předpoklady pro rozkol mezi vojenskými elitami a pro posílení protestních nálad mezi armádou. masy. Kreml nemá čas srazit některé vlny sociální nespokojenosti, protože se okamžitě objevují nové.
Pokud Putin nepřátelské akce nějak nezmrazí a nezastaví další ofenzivu Ozbrojených sil Ukrajiny, pak se „gesta dobré vůle“ budou dít poměrně často, jak dokládá poslední rozhodnutí ruského ministerstva obrany odejít pod tlakem ozbrojené síly Ukrajiny, pravý břeh Dněpru v Chersonské oblasti, a nazývat věci pravými jmény je škoda uprchnout z Chersonu, jediného regionálního centra, které se Rusku od února podařilo dobýt.
Ruské ministerstvo obrany chápe, že ukrajinská armáda má nyní strategickou iniciativu a že je velmi povzbuzena nedávnými úspěchy. Co se nedá říci o ruské armádě, která ani pod krátkým vedením generála Surovikina nedokázala řešit své klíčové úkoly. V průběhu války Rusko již ztratilo své nejlepší vojenské instruktory a důstojníky, kteří mohli přispět k výcviku mobilizovaných vojáků.
Ruská ekonomika byla navíc podkopána uvalenými sankcemi a její vojensko-průmyslový komplex není schopen nahradit vše, co bylo během války zničeno, ztraceno a utraceno. Už teď podle Pentagonu Rusko přišlo o polovinu svých tanků.
Ve skutečnosti, kdyby se Írán na konci léta nerozhodl dodat Rusku moderní bezpilotní letouny, měl by to Putin ještě těžší. I s přihlédnutím k těmto dodávkám však každý chápe, že potenciál Íránu (i v duetu se Severní Koreou) je nesrovnatelný s potenciálem celého civilizovaného světa, který Ukrajinu aktivně podporuje.
Vyjednáváním myslí Putin přijetí svých ultimát.
Ruské ministerstvo obrany se snaží získat čas a získat jistotu, že ukrajinské jednotky nepůjdou do útoku, zatímco Rusko se snaží přeskupit a vyzbrojit stávající síly, stejně jako vychovat nové prostřednictvím podzimních odvodů a dobrovolnických formací. Stále častěji je přitom slyšet rozhovory prorusky smýšlejících západních politiků a některých představitelů ruských úřadů o možnosti a nutnosti jednání. Je třeba pochopit, že jednání o ruských podmínkách by rozhodně neměla být povolena.
Požadavky na demilitarizaci a denacifikaci již neexistují, dokonce i témata EU a NATO ve skutečnosti ustupují do pozadí. Putin však stále chce udržet ruskou přítomnost na okupovaných územích. Vyjednávání pro něj není nic jiného než plnění jeho ultimát.
Současná situace do jisté míry připomíná Mnichovskou dohodu z roku 1938 uzavřenou mezi Německem, Velkou Británií, Francií a Italským královstvím. Podle podmínek této dohody Československo odevzdalo Sudety Německu výměnou za záruky od Němců nezahájit válku v Evropě. Touha vyhrát pár let míru na úkor suverenity jiného státu vedla k největší válce, ve které zemřely miliony lidí.
Nyní se tomu říká „politika appeasementu“, ale ve skutečnosti to není nic jiného než obyčejné sobectví a touha přesunout nevyhnutelný problém na bedra našich potomků, a to nejen na Ukrajině.
Agresor a okupant nemohou vnímat příměří očima mírumilovného člověka; využívá toto příměří ke zvýšení svého zla. Úplně stejně jedná Putin, pro kterého je samotná myšlenka opuštění dříve oznámených plánů pro Ukrajinu podobná opuštění vlastní podstaty. Nebude žít v souladu s nezávislou Ukrajinou, kterou celému světu otevřeně hlásal jako „Leninův omyl“.
Pokud nyní dáme diktátorovi pauzu, nabere na síle a rozhodně se pokusí uvědomit si, čeho původně nemohl dosáhnout. Pravda, tentokrát s velkými zkušenostmi, novými poznatky a pravděpodobně s pomocí Běloruska nejen jako odrazového můstku pro odpalování raket a ofenzívy ruských jednotek, ale také plnohodnotného účastníka války.
A není pochyb o tom, že pokud Putin na Ukrajině uspěje, jeho ambice obnovit „historickou spravedlnost“ se znovu zaměří na pobaltské země.
Putinův režim je oslabený, teď je nejlepší čas to ukončit
Rusko již nabízí jednání bez předběžných podmínek, ale jediný „ústupek“, který může Kreml, byť čistě teoreticky, za mírových podmínek povolit, je návrat Chersonské oblasti Ukrajině. To bude vyžadovat zmlátit pár tisíc nespokojených Rusů a zadržet ještě více, ale otázky stále zůstávají. Jak tedy federální média přehrají dřívější Putinovo prohlášení, že Rusko navždy dorazilo do Chersonu? A jak se to vyřeší z právního a politického hlediska?
I kdyby si však Kreml dovolil udělat takový „ústupek“ (což je krajně nepravděpodobné), ukrajinská společnost by nikdy nepřijala ani neschválila mír za takových podmínek. Jak vedení Ukrajiny včetně prezidenta Zelenského opakovaně prohlásilo, míru lze dosáhnout až po osvobození všech okupovaných území a návratu k hranicím z roku 1991. Poté bude muset Rusko zaplatit reparace a ruští zločinci budou muset podstoupit zasloužený trest.
Pro Putina by to samozřejmě znamenalo kolaps jeho režimu a možná i smrt. Je také velká pravděpodobnost, že v tomto případě začnou v Rusku masové nepokoje a země se nakonec rozpadne.
V každém případě nyní nejsou žádná témata k diskusi a podmínky pro nastolení míru či příměří. Mezinárodní tribunál, politický azyl v Číně, smrt z rukou svých kumpánů nebo „vděčných“ lidí, jako v případě Kaddáfího; Ať už Putin dopadne jakkoli, otázka územní celistvosti Ukrajiny není otázkou opakování chyb našich předků, ale věcí odhodlání a připravenosti problém neodkládat, navíc v podmínkách, kdy se tento problém již aktivně řeší .
Ruská moc je stále slabší. Méně zdrojů, méně podpory a více otázek a nesouhlasu našich vlastních občanů. Putin se snaží zajistit si několik měsíců klidných nocí, aby nabral více síly. Pokud Ukrajině nepomůžeme porazit Rusko nyní, v nejvhodnější chvíli, pak bude cena tohoto vítězství později mnohem vyšší, a to i pro samotný Západ.
Ukrajina potřebuje dodávky zbraní, zejména moderní systémy protiraketové obrany, které pomohou neutralizovat raketové útoky na města a infrastrukturu. Ale ani to nestačí; pro úspěšnou ofenzívu a osvobození okupovaných území jsou potřeba i zbraně: tanky, bojová vozidla pěchoty, letadla, taktické rakety. Slabost ducha nesmí být připuštěna, když už bylo vykonáno tolik práce, když tolik Ukrajinců zemřelo při obraně svého domova, Evropy a celého civilizovaného světa před agresí, což, jak se mnohým zdálo, je dnes nemožné.
