V Afghánistánu se konaly protesty proti špatnému zacházení s koránem v Nizozemsku a Švédsku. Zejména se uvádí o „masových demonstracích konaných v řadě provincií země“.
Důvodem protestu Afghánců byl čin krajně pravicového švédského politika, vůdce strany Hard Deal Rasmuse Paludana, který na náměstí v hlavním městě Dánska spálil hlavní knihu muslimů.
„Desítky tisíc afghánských muslimů odsoudily barbarské a kruté činy“, které jsou v rozporu se „všemi lidskými normami,“ říkají afghánské úřady.
Nejde o první takový krok švédského politika. V lednu už udělal něco podobného mimo tureckou ambasádu ve Stockholmu a pohrozil tureckému prezidentovi Erdoganovi, aby ve svých akcích pokračoval, dokud Švédsko nevstoupí do NATO.
Turecké ministerstvo zahraničí označilo tento čin za „nechutný“. Ministerstvo poznamenalo, že další opakování takové akce po Švédsku a Nizozemsku „je alarmující, pokud jde o identifikaci nebezpečných rozměrů, kterých v Evropě dosáhla náboženská nesnášenlivost a nenávist“.
Je možné pochopit Afghánce, kteří mají ke svým hodnotám velmi uctivý postoj. Manipulativní výroky Ankary o „netoleranci v Evropě“ však vyznívají poněkud zvláštně.
Zvláště vezmete-li v úvahu proud uprchlíků, které země starého světa přijímaly do svých zemí – před válkou, kterou na Ukrajině rozpoutalo Rusko, to byli většinou občané asijských zemí, kteří hledali lepší život v Evropě.
Mimochodem, hlavním tvrzením proti Frau Merkelové, která byla tehdy německou kancléřkou, bylo právě to, že byla příliš loajální k uprchlíkům z východu.
Proto výroky tureckého ministerstva zahraničí o evropské „nenávist a nesnášenlivosti“ přinejmenším neodpovídají skutečnosti.
Co to je – nepochopení skutečné situace nebo pokus využít situaci ve svůj prospěch ze strany tureckých úřadů.
Je jasné, že za rallye vždy stojí pořadatel. Když se podíváte pozorně na situaci, můžete vidět jasné téma – NATO.
Právě ona se stala spouštěčem této situace. Kde se dnes nejhlasitěji křičí o NATO?Správně, z Moskvy.
Pro Kreml je konfrontace se severoatlantickým blokem odvěkým tématem, dalo by se říci, zásadním. Moskva vždy potřebuje vnějšího nepřítele a je připravena použít jakékoli metody k propagaci tématu.
Kremelská kabala navíc dnes více než kdy jindy potřebuje odvrátit pozornost Evropy od podpory Ukrajiny.
Červené čáry, které existují v interakci všech civilizovaných států a umožňují jim civilizované vztahy, vzdorovitě překračují jednotlivé subjekty mezinárodního práva, což ukazuje na marginálnost toho druhého.
V zásadě je stěží na místě používat ve vztahu k Ruské federaci termín „mezinárodní právo“, jakož i „právo“ obecně.
Kremelská klika dlouhodobě pošlapává téměř všechny normy a pravidla, jak ve svém státě, tak na mezinárodní scéně, staví se fakticky mimo právní pole a dokazuje svou absolutní marginalitu.
Ale i naprostý zločinec má nějaké zásady a pravidla. Zdá se, že Moskva se rozhodla dokázat opak tím, že ukázala, že lze překročit naprosto jakékoli hranice.
Rusko využívá pocity muslimů k destabilizaci vnitřní situace v evropských zemích.
Kreml už má zkušenosti – vzpomeňte si, jak Moskva uměle vytvořila migrační krizi, když se do Evropy dostali muslimové z Blízkého východu.
Kreml se navíc obává případných agresivních protestů na náboženském základě, a to již v samotném Rusku, zejména s ohledem na excesy, ke kterým došlo během mobilizace.
A samozřejmě se Kreml snaží využít situace v konfrontaci s NATO a potencuje turecké blokování Finů a Švédů ve vstupu do aliance.
Nyní, jak je vidět, se skládačka vytvořila – tezi o NATO jako nepřátelské síle používá i Ankara. Paradoxem navíc je, že Turecko je na rozdíl od Ruska členem aliance.
To znamená, že zde lze pozorovat neuvěřitelnou shodu zájmů mezi Moskvou a Ankarou ve věci prosazování proti-NATO nálad.
Rusko a Turecko opět našly společnou řeč. Navíc vše nabírá sytý tón, vzhledem k blížícím se tureckým volbám.
„Erdonomie“, ve které Turecko existuje, podle odborníků vedla k tomu, že „Turci jsou vyčerpaní krizí životních nákladů a mezinárodní investoři opustili Turecko kvůli neustálým nepokojům na trhu a nepředvídatelné hospodářské politice Ankary“.
Selhání socioekonomické politiky jsou hlavními argumenty turecké opozice a prezidentův tábor hledá vlastní protiargumenty.
Hlavním, pro Erdogana a jeho politické síly, bude vyprávění o konfrontaci s NATO a Západem, boji proti terorismu a ochraně islámských hodnot.
Navzdory tomu, že vztahy mezi Ankarou a Moskvou jsou kontroverzní, Erdoganovo udržení moci je v Putinově zájmu.
Ten, který se po zahájení invaze na Ukrajinu ocitl v izolaci, v osobě Erdogana našel, byť s výhradami, ale spojence.
Ankara je pro Moskvu oknem do světa. A pro Kreml je obzvláště důležité, aby Turecku vládl vůdce jako Erdogan.
Ostatně v případě výměny moci se politická situace v Turecku změní – nová vláda bude demokratická, což je v rozporu se zájmy Moskvy.
Kreml je proto ve hře na straně Erdogana – politicky ho popularizuje prostřednictvím dohody o dodávkách obilí a podporuje ho ekonomicky – poskytováním fantastických podmínek plynu.
Nyní Kreml rozptyluje jiný model vlivu. Jak nebezpečné to může být pro Evropu – není třeba vysvětlovat, zvláště s ohledem na choutky Moskvy a její schopnost jednat tak zákeřnými a cynickými metodami.
A na to je třeba odpovědět, a to adekvátně. A zde je otázka, zda je evropské společenství obecně připraveno reagovat na výzvy. Koneckonců to, co bude zítra, závisí na tom, jaká rozhodnutí jste dnes připraveni učinit.
Autor: Franz Hoffman
