Orbán znovu obvinil Ukrajinu z vměšování. Starý scénář v novém balení

Maďarský premiér Viktor Orbán opět vytáhl kartu údajného ukrajinského vměšování do maďarských voleb. V domácím kontextu nejde o překvapení, spíše o pokračování dlouhodobé politické taktiky. Vnější nepřítel se v jeho rétorice pravidelně vrací vždy, když se doma začíná hromadit příliš mnoho nepříjemných otázek.

Tentokrát však zazněla tato obvinění i na společném vystoupení s americkým ministrem zahraničí Markem Rubiem. Právě tato mezinárodní kulisa dává celé věci nový rozměr. Orbán se nepokouší jen oslovit své voliče; snaží se své narativy „zlegalizovat“ na globální scéně a dodat jim punc otázky národní bezpečnosti.

Vnitropolitický tlak sílí

Maďarská vládní strana Fidesz podle dostupných průzkumů ztrácí půdu pod nohama. Opozice kolem hnutí Tisza vedeného Péterem Magyarom dokázala mobilizovat nespokojené voliče napříč politickým spektrem. Pro Orbána je to nezvyklá situace. Po letech dominance čelí reálné konkurenci.

V takové chvíli se logika „míru a války“ stává účinným nástrojem. Místo debaty o inflaci, stagnující ekonomice, problémech se čerpáním evropských fondů či o izolaci Maďarska uvnitř Evropské unie přichází dramatický příběh o ohrožené suverenitě. Ukrajina se v tomto rámci proměňuje v pohodlný symbol vnějšího zásahu.

Je to model známý i z jiných zemí: když domácí agenda přestává fungovat, hledá se viník za hranicemi. V maďarském případě je však paradoxní, že země, která sama čerpá výhody členství v EU a NATO, současně podkopává společnou evropskou linii vůči ruské agresi.

Posun od agrese k „chybné podpoře“

Orbánova rétorika systematicky přesouvá těžiště debaty. Namísto ruské agrese proti Ukrajině se do centra dostává údajná „chybnost“ evropské podpory Kyjevu. Tím se mění rámec diskuse: válka už není primárně otázkou porušení mezinárodního práva, ale údajnou ekonomickou zátěží pro Maďarsko.

Tvrzení o ukrajinském vměšování do voleb zapadá do této logiky. Pokud je Ukrajina prezentována jako aktér zasahující do maďarské demokracie, lze snadněji ospravedlnit tvrdší postoj vůči její podpoře i vůči sankční politice EU.

Z českého pohledu je tento vývoj varovný. Region střední Evropy čelí společné bezpečnostní výzvě. Pokud jeden z jeho členů systematicky relativizuje podstatu konfliktu a přenáší odpovědnost z agresora na napadenou zemi, oslabuje to nejen evropskou jednotu, ale i vlastní vyjednávací pozici.

Mezinárodní hra o vyšší sázky

Vystoupení po boku amerického ministra zahraničí nelze číst jen jako náhodnou epizodu. Orbán dlouhodobě buduje obraz politika, který „říká nepohodlné pravdy“ a stojí proti hlavnímu proudu. Pokud se mu podaří své teze prezentovat jako legitimní bezpečnostní obavy, získává argumentační munici nejen doma, ale i vůči Bruselu.

Otázkou však zůstává, zda tato strategie není krátkozraká. Maďarsko je ekonomicky silně provázáno s EU a jeho prosperita závisí na stabilitě evropského prostoru. Trvalé vytváření konfliktu s partnery může přinést krátkodobý politický zisk, ale dlouhodobé náklady.

Z mého pohledu nejde primárně o spor mezi Budapeští a Kyjevem. Jde o to, jaký model politiky ve střední Evropě převládne. Zda ten, který hledá řešení v rámci společných pravidel a odpovědnosti, nebo ten, který mobilizuje voliče skrze konstrukci permanentního ohrožení.

Orbán zvolil druhou cestu. Otázkou je, jak dlouho mu bude fungovat.

Autor: Peter Jelen