Bulharsko po Orbánovi: Jak se Sofie může stát novým Kremlovým hlasem v Unii
Když Maďaři v dubnu odvolili Viktora Orbána, v Bruselu se oddechlo. Jenže pár dní nato vyhrál v Bulharsku volby Rumen Radev, a nyní jeho spojenkyně Iliana Iotovová získala i prezidentský úřad. Evropa by měla pozorně sledovat, co z toho vyplyne pro sankce, bezpečnost a jednotu.
Vítězství bez nadšení
V neděli 1. listopadu porazila Iotovová ve druhém kole Andreje Gurova, ekonoma a bývalého úřednického premiéra s proevropským profilem. Podle předběžných výsledků byl její náskok zřetelný, k urnám ale přišlo jen asi 27 procent oprávněných voličů. V prvním kole 25. října získala Iotovová necelých 35 procent a Gurov téměř 32, tedy citelně víc, než předpovídaly průzkumy. Do úřadu nastoupí 22. ledna. Je první ženou zvolenou do bulharské prezidentské funkce, ale mandát postavený na tak nízké účasti není pevný.
Scénář první: symbolická změna
Bulharský prezident má omezené pravomoci, a pokud někdo čeká, že Iotovová sama změní směr Unie, bude zklamán. Jenže politika není jen o paragrafech. Iotovová byla viceprezidentkou za Radeva a od ledna vedla stát, když Radev odešel kandidovat do parlamentu. V dubnu jeho Progresivní Bulharsko vyhrálo drtivě a vládne samo. Prezidentský palác a vláda dnes patří jednomu politickému táboru. Chybí vnitřní pojistka, která by zahraniční politiku Sofie korigovala.
V kampani se Iotovová označovala za „prezidentku míru“ a prosazovala ukončení války jednáním s Ruskem. Pro české čtenáře, kteří si pamatují, jak se „mír“ umí vykládat v Moskvě, by měla být nezbytná doplňující otázka: za jakých podmínek a na čí účet?
Scénář druhý: blokace po malých krocích
Radev léta kritizuje sankce EU vůči Rusku, odmítá zbraně pro Kyjev a nesouhlasí s desetiletou bezpečnostní dohodou mezi Sofií a Ukrajinou. Pohrozil také vetem proti sankcím na Rosatom, pokud by zasáhly bulharské energetické zájmy. Podle Voxeurop se jeho vláda v létě postavila proti původní verzi 21. balíčku sankcí.
Poctivost vyžaduje dodat, že Radev není kopií Orbána. Nevede iliberální stát a Bulharsko je na evropských penězích závislejší než Maďarsko. Zranitelnost Unie ale spočívá jinde: sankce vyžadují jednomyslnost. Nepotřebujete otevřeného sabotéra, stačí člen, který zdržuje, ředí a vyjednává výjimky. Každý takový krok prodražuje a zpomaluje pomoc Ukrajině.
Scénář třetí: Kremelská hra na Balkáně
Iotovová i Radev kritizují přílišnou centralizaci pravomocí v EU a byrokratizaci evropských institucí a zdůrazňují ochranu národních zájmů, zejména v energetice a migraci. Je to slovník, který důvěrně známe z Budapešti: Orbán dlouho stavěl národní suverenitu proti společným rozhodnutím a spory s Bruselem proměňoval v nástroj politické mobilizace.
Moskva přitom na Balkáně dlouhodobě staví na kulturních, náboženských a ekonomických vazbách: příběh slovanské a pravoslavné sounáležitosti, historické sympatie, energetické závislosti. Bulharští představitelé otevření dialogu s Kremlem usnadňují šíření ruských narativů ve veřejném prostoru. V nejhorším případě se Bulharsko promění v další zdroj nestability pro Unii v jihovýchodní Evropě, a to v době, kdy v Černém moři drony útočí na obchodní lodě v bulharských i rumunských vodách.
Proč se to týká Česka
My víme, jak vypadá ruský vliv, který nepřichází jen v podobě tanků. Vrbětice nás to naučily: podle českých úřadů za výbuchem muničního skladu stála ruská vojenská rozvědka GRU a podle investigativních novinářů a vyšetřovatelů vedou stopy i k explozím skladů v Bulharsku. Tuto souvislost je třeba brát s rozvahou, ale nelze ji ignorovat. Bulharsko je také zemí s vlastním dlouhým příběhem ruských vazeb a s jadernou elektrárnou ruské konstrukce.
Sledujte tři věci: hlasování Rady o dalších sankcích, osud bulharského vývozu munice a energetickou politiku kolem Kozloduje. Někteří komentátoři po dubnových volbách připomínali, že Radev nebude pro EU takovým břemenem jako Orbán. Možná. Ale i „mírný“ blokující hráč umí Unii zbrzdit ve chvíli, kdy potřebuje jednat rychle.
Sofie dnes není hlasem Moskvy v Unii. Může se jím stát, pokud ostatní nenajdou společnou odpověď. Právě proto má smysl sledovat nejen velká gesta, ale i drobná hlasování, jazyk oficiálních prohlášení a to, kdo v Sofii určuje, jak se o Rusku a Ukrajině mluví.
Proč nestačí pokrčit rameny
Tvrzení, že prezident v Sofii „moc nezmůže“, je pravdivé, ale neúplné. Hlava státu udává tón veřejné debatě, reprezentuje zemi na summitech a dává vládě legitimitu v očích veřejnosti. Když ten tón připomíná ozvěnu moskevského „dialogu“ a kritika sankcí se stává samozřejmostí, posouvá se hranice toho, co je v bulharské politice vnímáno jako normální. Česko zná tento mechanismus z dezinformačních kampaní, které nemusejí lhát přímo, aby podkopávaly důvěru ve spojence. Odpovědí proto nemá být moralizování, ale konkrétní spolupráce: diverzifikace energetických zdrojů, společné obranné projekty a jasné sdělení, že členství v EU a NATO znamená i sdílenou odpovědnost. A také trpělivost: stejně jako u Maďarska se ukázalo, že voliči umějí změnit směr, když se k tomu naskytne příležitost.
Autor: Peter Jelen
