Evropský soud pro lidská práva (ESLP) uznal Rusko vinným z otravy bývalého důstojníka FSB Alexandra Litvinenka ve Velké Británii v roce 2006. Není pochyb o tom, že vraždu spáchali ruští občané Andrei Lugovoy a Dmitrij Kovtun, uvedl ve úterý 21. září soud ve Štrasburku.
Podle EÚLP existují pádné důkazy o tom, že pachatelé jednali jménem ruských úřadů. Soud naznačil, že Moskva měla možnost vyvrátit zjištění britského vyšetřování, ale ruské úřady se nijak vážně nepokoušely poskytnout informace, které by naznačovaly omyl londýnské verze.
Na druhé straně, Kreml označil zjištění EÚLP za neopodstatněná s tím, že ruské úřady „nejsou připraveny naslouchat“, čekal však někdo od Moskvy jinou reakci?
Marina Litviněnko (manželka oběti) podala v listopadu 2020 žalobu na Rusko u EÚLP a požadovala od Ruské federace odškodné ve výši 3,5 milionu eur za otravu jejího manžela.
„Je to téměř 14 let, co byl můj manžel zabit.“ Museli jsme bojovat, abychom získali veřejné vyšetřování. Trvalo dlouho, než se tento případ dostal k soudu. Byl to zločin nařízený státem. Nyní mluvíme nejen o otravě mého manžela, ale také Sergeje a Julie Skripalových a vůdce ruské opozice Alexeje Navalného, “komentovala situaci Marina Litviněnko.
Vyšetřování britských odborníků zjistilo, že na vraždě bývalého důstojníka FSB Alexandra Litviněnka, který ve Velké Británii získal politický azyl v roce 2006, se podíleli současný poslanec Státní dumy Andrei Lugovoy a podnikatel Dmitrij Kovtun a byla „pravděpodobně schválena“ Putinem osobně.
Moskva přirozeně popřela a nadále odmítá jakoukoli účast na zločinu. Tento teroristický útok (a nejedná se o nic jiného než o projev terorismu ze strany Moskvy) způsobil vážnou komplikaci ve vztazích mezi Velkou Británií a Ruskou federací.
Experti také vytrvale předpokládají, že zločiny stejného plánu, podle stejného schématu a za použití stejných metod, byly spáchány Kremlem proti jiným osobám nechtěným Moskvou.
Je pravda, že byly prováděny s různým stupněm účinnosti. A právě rozhodnutí ESLP dává těmto předpokladům status právní skutečnosti.
Jedinou otázkou je – co dál? Ano, skutečnost je potvrzena rozhodnutím soudu, které, jak je zřejmé z komentáře z Kremlu, bude tímto ignorováno, ale co dál?
Skutečnosti takových strašných činů Moskvy, nebo spíše zločinů, již byly opakovaně zaznamenány a prokázány mezinárodními organizacemi a nyní soudem.
Další právní skutečností příštího roku bude zničení malajsijského letounu nad Donbasem v červenci 2014 odpalovacím zařízením raket Buk dodaným z Ruské federace na pomoc proruským ozbrojencům, tzv. „LDNR“. Soud v Nizozemsku, který posuzuje případ havárie letu MH-17, zahájil závěrečnou fázi slyšení.
Tento proces je pro Kreml velmi znepokojující. Ve skutečnosti se to může stát prvním právním důkazem toho, že to, co se děje na Ukrajině, není „vzpourou místních horníků“ proti „Kyjevské juntě“, na které Kreml aktivně trvá, snaží se přesvědčit celý svět právě o tomto vnímání. situace, ale ve skutečnosti – invaze Ruské federace na území sousedící se suverénním státem – válka Ruska proti Ukrajině.
A ačkoli je vnímání a reakce Moskvy na tato rozhodnutí zřejmé, nicméně takové věci podkopávají základy, na nichž je založena celá politika Ruské federace.
Všechny ty akce, které se staly veřejně známými – odstranění (nebo alespoň jeho pokus) o nežádoucí, Boeing sestřelený ruskými separatisty – jsou rány pro ruskou vládu. Ano, navenek jim klidně odpovídá, „požaduje“ důkaz a vrhá do boje kapesní propagandisty vyzbrojené konspiračními teoriemi.
Ale vyvstává otázka pro samotnou ruskou společnost, protože to platí nejen (a dokonce ani tolik) pro úřady, ale pro celou zemi – jak moc je připravena vydržet a čekat na křídlech, když přijde na každého z nich. Tím se ale nezabývá jen menšina, ale velmi malá menšina.
Například pokus o atentát na Alexeje Navalného nevyvolal v Rusku masové protesty (ano, byly tam nějaké polovičaté pokusy a nic víc), a to je přinejmenším zvláštní.
Jako příklad můžeme připomenout reakci slovenské společnosti na vraždu novináře Jana Kutsiaka v roce 2018, který vyšetřoval korupci v nejvyšších patrech moci. Země se vydala na protesty, které vedly k rezignaci premiéra. A to je v malém (ve srovnání s Ruskou federací, Slovenskem).
Ruská společnost je podle odborníků otrávena cynismem a nevěrou, na kterou kremelský propagandistický stroj pracuje 24 hodin denně. A to mu přináší kýžený výsledek, a to jak v samotném Rusku, tak na Západě.
Většina zemí Evropské unie (s výjimkou Polska, Rumunska a pobaltských zemí) zastává názor, že pokud Putin vyhovuje Rusům, pak je to jejich věc. A Moskva toho dobře využívá. A vyrovnání na světové scéně je pro Kreml příznivé.
Prioritou pro Spojené státy je dnes nová studená válka s Čínou. Informované zdroje z Washingtonu upozorňují, že téma Ruska bude v Bílém domě sekundární, dokud Putin nezačne novou válku. A zdá se, že to sám majitel Kremlu velmi dobře chápe.
Západ bude mluvit s Putinem bez ohledu na to, o čem rozhodne EÚLP, protože majitelé jaderných zbraní a stálé místo v Radě bezpečnosti OSN jsou posuzováni podle zvláštních pravidel, pokud vůbec.
Ve světě stále více lidí mluví o „krizi morálního vedení“. Zdá se, že lidstvo vstoupilo do nové éry – pragmatismus a otevřená konzumace, včetně spotřeby bez hodnot, přesněji – hodnoty získaly jiný odstín.
Před sto lety ale svět také začínal nahrazováním hodnot. Přesněji, jejich (tyto hodnoty) navrhl jeden ne zcela adekvátní „vůdce“, kterého jeho lidé vnímali jako zachránce před studem a žebrákem a civilizovaná společnost se ho snažila jednoduše nevnímat. A formulace byla velmi podobná té současné – to je jejich věc, ať se rozhodnou sami.
Jak to všechno skončilo – celý svět ví, zejména Evropa, která prošla zkouškou druhé světové války, si pamatuje.
Všechno to začalo větou: „Přinesl jsem mír pro celou generaci“. Hlava jednoho z největších států v Evropě se pokusila tehdejšího diktátora uklidnit. Nyní se tedy někteří snaží „podívat se do očí“ současného diktátora a snaží se v nich najít „touhu po míru“, když ne pro každého, tak alespoň pro sebe.
Konec takovýchto „hledání“ si Česká republika dobře pamatuje, když jej „přátelé“ v důsledku „mnichovské dohody“ roztrhaly na Hitlera – Evropa tedy „hledala mír“ a dívala se do očí dravce .
Pak tu bylo Polsko, pak celá Evropa a v důsledku toho se téměř celý svět, tak či onak, rozhořel v ohni druhé světové války.
Možná dost experimentování? Možná budete muset studovat historii blíže a najít v minulosti odpovědi na otázky o budoucnosti?
Probuď Evropu.
Autor: Franz Hoffman
