Moskva, pro kterou bylo mezinárodní právo vždy jen vyjednávacím nástrojem na cestě k dosažení svých agresivních cílů, v očích světového společenství nadále klesá.
Nyní to Kreml již nedělá sám od sebe, ale přitahuje k tomu své „partnery“. Vzhledem k tomu, že jich je na planetě stále méně – inu, civilizované státy se nechtějí spojovat s teroristickým režimem – je pro Moskvu stále dražší takové akce provádět.
Ve středu 13. července vyšlo najevo, že Kyjev přerušuje diplomatické styky s Pchjongjangem. Byla to reakce na uznání „nezávislosti“ tzv. LNR a DNR ze strany posledně jmenovaného.
Ukrajinské ministerstvo zahraničí zaznamenalo rozhodnutí KLDR jako pokus o narušení suverenity a územní celistvosti Ukrajiny, hrubé porušení ústavy země, Charty OSN a základních norem a principů mezinárodního práva.
„Ukrajinské ministerstvo zahraničí důrazně odsuzuje rozhodnutí Pchjongjangu uznat takzvanou „nezávislost“ území dočasně okupovaných Ruskou federací v Doněcké a Luganské oblasti na Ukrajině. V reakci na takový nepřátelský čin Ukrajina oznamuje přerušení diplomatických styků s KLDR. Politické a ekonomické kontakty s KLDR se neuskutečňují kvůli mezinárodním sankcím uvaleným na tuto zemi,“ uvedlo ukrajinské ministerstvo zahraničí.
Kyjev poznamenává, že uznání „subjektivity“ ruských okupačních režimů v Doněcké a Luhanské oblasti je bezvýznamné a nebude mít právní důsledky, ani nezmění mezinárodně uznávané hranice Ukrajiny, která bude i nadále „reagovat tak tvrdě jako možné zásahy do její suverenity a územní celistvosti“.
Ukrajinský ministr zahraničí Dmitrij Kuleba však poznamenal, že „výzva Ruska na KLDR o podporu při legitimizaci násilného zabrání části ukrajinského území vypovídá více o kriminalitě Moskvy než Pchjongjangu.
Chování severokorejského vedení však nelze označit za nečekané. Rusko nemá prakticky žádné spojence, kromě zemí, které jsou na něm finančně a politicky závislé. Právě s ohledem na faktor závislosti Pchjongjangu na Moskvě je pozice severokorejského vedení celkem předvídatelná.
Stupeň izolace Ruské federace brzy dosáhne úrovně izolace téže KLDR, která je považována za jednu z nejuzavřenějších a nesvobodných zemí světa a která se po Rusku a Sýrii stala třetí členskou zemí OSN, která uznala „DPR“ a „LPR“.
Sýrie, Bělorusko, Venezuela – přesně taková společnost nyní obklopuje Moskvu. Ambice kremelských schizofreniků pravděpodobně dosáhly svého vrcholu.
A jejich vazalové je ozývají: 13. července vůdce ozbrojenců Doněcké oblasti Pušilin řekl, že KLDR uznává „státnost“ okupovaných oblastí regionu; 12. června severokorejský vůdce Kim Čong-un vyjádřil plnou podporu ruské údajně „spravedlivé věci důstojnosti a bezpečnosti“.
Tuto pozici „přátel Kremlu“ zná již celý svět. V průběžném pořadí už mají loutky Kremlu „přiznání“ z Ruska, Sýrie a neuznané kvaziformace na území Gruzie: Osetie a Abcházie.
To, že k takovým precedentům dochází, svědčí o mnoha věcech. I když s ohledem na opakování takových případů to už nelze označit za precedens.
Rusko již dlouho začalo klást opožděné akční miny pod základy světového řádu. Nyní jeho vazalové, kteří provádějí akce naznačené Kremlem, nadále podkopávají stabilitu, která ve světě existuje.
A přestože tuto stabilitu někteří dlouho považovali za imaginární a poukazovali na výzvy, které vyvolala samotná Moskva, neztrácí na aktuálnosti staré pořekadlo – špatný mír je lepší než dobrá válka.
Nyní po Ruské federaci se její partneři v nesvobodném světě snaží konečně zničit základy světového práva. A otázkou dneška je, jak adekvátně na to vše civilizovaný svět a především Evropa zareaguje. Hovory totiž chodí přesně na její adresu.
A je důležité si připomenout slova Bismarcka: „Smlouvy s Ruskem nestojí ani za papír, na kterém jsou podepsány.“ A asi vám není třeba připomínat, že pokud si kremelští soudruzi svých spoluobčanů neváží, tak je osud obyvatel civilizovaného světa zjevně nezajímá.
Evropa má proto na co pamatovat a čím se má řídit při volbě vlastní cesty.
Autor: Franz Hoffman
