Lidé na Blízkém východě podporují protesty v Íránu. Také v Iráku, Libanonu nebo Sýrii vadí vliv Teheránu

Lidé na Blízkém východě solidárně podporují protesty íránských žen proti vládě. Od Bagdádu po Bejrút odpůrci Teheránu doufají, že vlna protestů pomůže oslabit jeho moc nad jejich vlastními zeměmi. Podobné to bylo už při protestech před třemi lety. Demonstranty tehdy pomohla utišit pandemie. V Íránu se teď ale lidé vrátili do ulic, upozorňuje list The Atlantic.

„Od Bejrútu po Teherán. Jedna revoluce, která neumírá,“ skandovali lidé v ulicích libanonského Bejrútu během vlny protestů proti zkorumpovaným politikům v říjnu 2019.

Byl to chytlavý pokřik, který se v arabštině rýmoval. Hlavně to ale byl nový, a trochu překvapivý znak solidarity s lidmi z jiné země. Obyvatelé Libanonu tehdy odmítli politiku Íránu, islámské země, která podle nich utlačuje svůj lid a zároveň ovlivňuje dění daleko za svými hranicemi, píše list The Atlantic.

Libanonci kritizovali vládu v Teheránu za to, že v okolních státech podporuje nefunkční politické systémy, aby jimi mohla manipulovat ke svému prospěchu. Protesty v Libanonu nebyly primárně zaměřené na Írán, ale odehrávaly se ve stejnou dobu, kdy do ulic vyšli také Iráčané.

I oni otevřeně protestovali proti íránskému vlivu na jejich politiku, ekonomiku i duchovní establishment. V samotném Íránu tehdy lidé, rozzlobení mimo jiné růstem cen pohonných hmot, zapálili několik vládních budov.

Tato exploze hněvu na domácí i regionální úrovni byla jednou z nejsložitějších výzev, kterým íránský režim musel čelit od revoluce v roce 1979. Část demonstrantů vyhnaly z ulic brutální represe, zbytek zahnala domů nastupující pandemie. Teď ale demonstranti pokračují tam, kde tehdy přestali.

Vliv na jiné země

Od roku 2013 se Írán vojensky i finančně významně angažuje v Sýrii. Podporuje syrského prezidenta Bašára Asada, jehož úsilí rozdrtit civilní povstání proti vládě rychle přerostlo v totální válku.

  Putin přijme v Kremlu generálního tajemníka OSN

Dalšími zeměmi, ve kterých má Írán významný vliv, jsou Libanon, Irák a do jisté míry i Jemen. V žádném z těchto států ale zatím nikdo nenašel funkční mechanismus, který by pomohl oprostit se od íránského vlivu. Zdá se, že jedinou nadějí jsou vnitropolitické změny přímo v Íránu.

Írán je nyní ve stavu bouří a protestů, po celé zemi se pravidelně konají stovky demonstrací, i když ne všechny se dostanou do novinových titulků.

Současná vlna odporu začala 16. září. Vyvolala ji smrt 22leté studentky Mahsy Amíniové, kterou zatkla mravnostní policie kvůli tomu, že prý porušila pravidla týkající se oblékání. Podle svědků ji policisté surově zbili a dívka o pár dnů později zemřela.

Protesty, vedené nejprve převážně ženami a zaměřené na ukončení povinného nošení šátků, přerostly v národní povstání. Přidaly se k nim další ženy, ale i muži, celebrity i dělníci, lidé v malých i velkých městech. V plamenech se ocitly hidžáby, vládní budovy i policejní stanice.

Ženy z Bejrútu, severovýchodní Sýrie, Kábulu a dalších míst íránské ženy podpořily. Přidaly se i ty, které si své vlasy zakrývají zcela dobrovolně. Jejich společným motem je heslo: „ženy, život, svoboda“.

Boj za budoucnost

Všechny tyto protesty jsou podle časopisu The Atlantic namířené proti jednomu z pilířů islámské revoluce. Jsou bojem za identitu Íránu a za jeho budoucnost. Pro lidi žijící mimo Írán jsou připomínkou křivd, které jim íránský režim skrze svůj politický a ekonomický vliv způsobil.

I když se v Libanonu zrovna žádná vyhlídka na obnovení protestů nerýsuje, odpůrci hnutí Hizballáh bedlivě sledují situaci v Íránu a v pravý čas budou požadovat ústupky i od své vlády.

V Iráku se horlivý duchovní Muktada Sadr ustavičně bouří proti vměšování Teheránu do politických záležitostí své země. Sadrovi to podle magazínu Atlantic brání v sestavení vlády poté, co se mu se spojenci v loňských volbách podařilo porazit proíránské strany. Příznivci tohoto duchovního vyšli v srpnu do ulic a přivedli zemi na pokraj občanské války.

  Žena z Petrohradu zbitá policisty při demonstraci skončila na jednotce intenzivní péče

Největším problémem nemocného íránského nejvyššího vůdce Ajatolláha Chameneího je zajištění hladkého nástupnictví a záchrana Islámské republiky, včetně její tvrdé linie. Před dvěma týdny se šířily zvěsti, že Chameneí umírá. Ten to rychle vyvrátil tím, že vystoupil s projevem. Od začátku protestů ho ale nikdo neviděl.

Regionální změny, které vedly k tomu, že země Perského zálivu formálně podepsaly mírové smlouvy nebo neformálně zvýšily svou bezpečnostní spolupráci s Izraelem, představují pro Írán další strategický problém.

A když je pryč bývalý americký prezident Donald Trump, administrativa Joea Bidena se pokouší obnovit jednání s Teheránem o jeho jaderném programu. Západ jako celek si dohodu přeje také. Írán se tak ocitá pod palbou kritiky, že nedělá v této věci dostatečné pokroky.

Írán se za posledních deset let naučil něco o tom, jaký vývoj mohou mít arabská povstání. Příkladem může být Sýrie. Asadova neochota nabídnout alespoň malé, skromné ​​reformy demonstranty ještě více vyburcovala.

Když proti nim režim zasáhl násilím, mnozí se chopili zbraní. Vznikly skupiny rebelů a režim přijal politiku spálené země. O deset válečných let později Asad dosáhl jakéhosi Pyrrhova vítězství a teď vládne hromadě sutin.

Otázkou zůstává, jaký scénář čeká Írán. Může se stát, že protesty v zemi dopadnout podobně jako ty v Sýrii. Islámské revoluční gardy se ale s největší pravděpodobností pokusí postupovat spíše podle egyptské příručky, to znamená zachránit stát, zmírnit náboženská pravidla a udržovat pořádek těžkými represemi.

Jakkoli to v Íránu dopadne, výsledek se určitě rozšíří i za jeho hranice, uzavírá magazín Atlantic.

Zdroj: iRozhlas

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com