Rusista Tomáš Glanc FOTO: Knihovna Václava Havla / Ondřej Němec / se souhlasem
Pro ruský establishment skutečně teď nic není důležitější než boj těch, kdo jsou ochotni nebo donuceni umírat za dosažení stanovených cílů, říká v rozhovoru rusista Tomáš Glanc. Putinův projev během oslav Dne vítězství byl podle něj ve své absurditě naprosto konsekventní, až excelentní. V rozhovoru pro deník FORUM 24 Glanc vysvětluje, jak se změnil náhled Kremlu na válku na Ukrajině a proč na vojenské přehlídce na Rudém náměstí chyběli velvyslanci Velké Británie a Spojených států.
Přehlídky na Rudém náměstí se oproti poslednímu předválečnému roku účastnil čtvrtinový počet kusů techniky. Z toho byl jediný tank – historický T-34. Co to říká o ruské armádě? Můžeme z těchto čísel usuzovat, že ruské armádě kvůli válce na Ukrajině dochází technika?
Úvaha, že jeden historický tank na přehlídce svědčí o tom, že si ruská armáda nemůže víc dovolit, mi připadá naivní. Vojenská přehlídka je ideologický marketing, nikoliv věcná zpráva o stavu ruské armády. A byly na ní mimochodem představeny i úplně nové stroje na zabíjení.
Zda technika dochází, či nedochází, nevím a neexistuje o tom podle všeho konsensus ani mezi vojenskými profesionály. Už rok někteří z nich tvrdí, že během pár měsíců Rusku dojde to či ono – a zatím bohužel nic z toho nedošlo.
V projevu, který pronesl ruský prezident Vladimir Putin před samotnou přehlídkou, vyzval k vítězství v nynější válce, kterou ruská vojska loni v únoru na jeho rozkaz rozpoutala vpádem na Ukrajinu. Komentátoři se shodují na tom, že v projevu nezazněla ani jediná nová myšlenka a všechny staré zněly stejně jako dříve. Podle komentáře britské stanice BBC byla hlavní myšlenka Putinova projevu naprosto předvídatelná. Vyčerpal Vladimir Putin témata, kterými by mohl spojovat společnost a štvát proti Západu a Ukrajině?
Nevyčerpal. Projev byl ve své absurditě naprosto konsekventní, dokonce bych řekl excelentní. Ukázal jádro ideologického a rétorického konceptu, v jehož rámci je výklad dění maximálně nezávislý na empirické skutečnosti. Ruská armáda, jak všichni vědí, vtrhla na území cizího státu, jehož politický vývoj se předtím třicet let snažila brutálními metodami ovládat a manipulovat, a už druhý rok tam masově vraždí vojáky i civilisty, ničí celá města a energetickou infrastrukturu.
Podle logiky ruské válečné rétoriky je ale možné viníka určit v souladu s vlastními potřebami a pak se odvolat na to, že to zkrátka každý vidí a intepretuje po svém. Ruskému obyvatelstvu se tvrdí toto: „Proti naší vlasti se opět rozpoutala skutečná válka, ale my jsme mezinárodní terorismus odrazili a budeme chránit obyvatele Donbasu a zajišťovat naši bezpečnost.“ A pokud řeknete, že válku objektivně a prokazatelně rozpoutalo Rusko, řekne vám tato rétorika: A my tvrdíme opak. Každý má svoji pravdu. Podle toho, kdo sleduje jaké cíle.
Ruská propaganda je tou nejradikálnější a nejcyničtější žačkou evropské postmoderní filozofie, která měla v Rusku 90. let obrovský ohlas – objektivní pravda neexistuje, existují jen jednotlivá tvrzení a argumentace, která je obhajuje. Ruské obyvatelstvo, které se jako celek nikdy nevyznačovalo kritickým a samostatným myšlením – výjimeční jedinci jsou potvrzením pravidla – na tuto logiku přistupuje natolik ochotně, že jeho část je dokonce připravena obětovat jí i životy vlastních dětí a příbuzných, obzvlášť pokud za to stát zaplatí kompenzaci.
Moskva válku na Ukrajině označuje za speciální operaci. Ruský prezident ve svém projevu ale použil i slova o opravdové válce. Mění Kreml náhled na válku na Ukrajině?
Ano i ne. Stará rétorika se nadále užívá, nyní už spíš jako citát. „Jsme hrdí na účastníky speciální vojenské operace, na všechny, kteří bojují v první linii…“ říká Putin v projevu. Zároveň největší evropskou válku od dob Hitlera a Stalina nelze donekonečna maskovat jako jakýsi specializovaný manévr za účelem likvidace fiktivních nacistů.
Slovo válka je v celém projevu ve vztahu k současnosti užito jen jednou – a to v souvislosti s postojem takzvaných nepřátel Ruska. Válku tedy podle této rétoriky vede Západ, a Rusko pouze brání svoji bezpečnost.
V rámci této rétoriky ta opravdová válka není ruskou armádou prováděné bezuzdně brutální bombardování a krveprolití provázené mučením a znásilňováním, které mají za úkol zlomit odpor Ukrajinek a Ukrajinců. Slovo válka je v celém projevu ve vztahu k současnosti užito jen jednou – a to v souvislosti s postojem takzvaných nepřátel Ruska. „Proti naší vlasti byla znovu rozpoutaná skutečná válka…“ Válku tedy podle této rétoriky vede Západ, a Rusko pouze brání svoji bezpečnost.
Putin obvinil Západ, že se snaží ovládat jiné země a zničit systém mezinárodní bezpečnosti a práva – a v tom podle něj tkví příčina katastrofy, kterou prožívá ukrajinský lid. „Na všechny, kdo bojují v první linii, kdo pod palbou zásobují frontu, zachraňují raněné. Není teď nic důležitějšího než váš boj,“ dodal. Radikalizuje se Vladimir Putin?
Neradikalizuje, jen přizpůsobuje rétoriku okolnostem. Rozhodnutí zničit Ukrajinu jako stát, jehož politický vývoj se odvíjí nezávisle na rozhodnutích ruského vedení, padlo před začátkem války. Cena této investice, této speciální operace, měla být ovšem pro Rusko minimální, podobně jako na jihu Ukrajiny v roce 2014. Pro ruský establishment skutečně teď nic není důležitější než boj těch, kdo jsou ochotni nebo donuceni umírat za dosažení stanovených cílů. Jedině oni, jejich bojovnost a jejich ochota zemřít mohou zajistit dosažení stanovených cílů.
Na přehlídku nebyly pozvány velvyslankyně Británie a Spojených států. Londýn a Washington přitom byly hlavními spojenci Moskvy za druhé světové války. O jaký signál jde pro Británii a USA?
Ohledně Británie a USA je rétorika ruského vedení stejně logická jako v jiných ohledech. Jejich účast na protinacistické koalici prezident jmenovitě zmínil – a ještě připojil Čínu. „Vzdáváme hold členům odboje, kteří statečně bojovali proti nacismu, a vojákům spojeneckých armád Spojených států, Velké Británie a dalších zemí. Vzpomínáme a vzdáváme čest hrdinství čínských bojovníků v boji proti japonskému militarismu,“ řekl.
Tento hodný Západ 40. let minulého století, s kterým si Stalin v Jaltě dělil Evropu tak, jako to chtěl Putin zopakovat v roce 2008 a pak znovu v letech 2014 a 2022, ale nemá nic společného se zlým Západem, který Rusku brání okupovat země, které považuje za sféru svého přirozeného a zákonného vlivu. „Západní globalistické elity nadále hlásají svou výjimečnost, štvou lidi proti sobě a rozeštvávají společnosti, vyvolávají krvavé konflikty a převraty, rozsévají nenávist, rusofobii, agresivní nacionalismus a ničí rodinné a tradiční hodnoty, které dělají lidi lidmi,“ říkal Putin. Pochopitelně představitelé tohoto zvrhlého světa dnes nemají co pohledávat na tribuně mezi stoletými veterány a jejich loutkovodiči.
Signál pro Británii a USA je jednoduchý a jednoznačný – s tímto establishmentem se snadno domluví, ovšem jen pokud uznají bytostnou odlišnost svých, z ruského hlediska zvrhlých, hodnot a přistoupí na nové, pro Rusko výhodné dělení světa. Jednou z odměn jim bude, že v jejich zemích ruské elity nadále budou částečně žít, odpočívat, vychovávat a vzdělávat své děti, podnikat, investovat, ukládat a zhodnocovat své peníze a majetky – tedy všechno to, co na vlastním území dělat nechtějí, případně nemohou nebo neumějí, nebo aspoň ne tak výhodně a efektivně jako na Západě, který zároveň až karikaturně démonizují.
V projevu k 9. květnu má tato ambivalence groteskní rysy. Rétoriku nenávisti vůči Západu a jeho mravním i politickým hodnotám provází v Rusku už dlouho oficiální seznamy desítek nepřátelských zemí, na kterých se ocitla už skoro celá Evropa a další státy. To nedělal Stalin, Brežněv ani Andropov, o carech ani nemluvě. A zároveň slyšíme větu, která zní až karnevalově: „Pro nás, pro Rusko, neexistují žádné nepřátelské státy ani na Západě, ani na Východě.“ Přičemž přídavné jméno nepřátelský je zdvojeno – nědružestvennyje i vražeskije, ve volném českém překladu: neexistují státy, které by nebyly přátelské a byly nepřátelské.
Přehlídky se tradičně účastnili i zahraniční politici. V Moskvě byli prezidenti Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu a také arménský premiér a běloruský vůdce Alexandr Lukašenko. Jsou toto hlavy států, které jsou nyní největšími ruskými spojenci? Co to říká o postavení Ruské federace v mezinárodním společenství?
Jedinými zahraničními hosty přehlídky byli prezidenti sedmi bývalých sovětských republik, což svědčí o tom, co nám odborníci opakují dávno – tyto země jsou pouze formálně nezávislé, ve skutečnosti jsou energetickými a politickými vazaly Ruska a nedisponují de facto státní suverenitou.
Obzvlášť tragické je to v případě Arménie, jejíž premiér si ještě minulý týden v Praze tak dobře rozuměl s českým předsedou vlády i prezidentem. V Arménii existuje svoboda slova, na každém kroku je vidět rozkvět občanské společnosti a duch tolerance vůči všem cizincům, včetně bezprecedentní vlny Rusů, kteří nechtějí žít v Rusku, nerušeně se rozvíjí spolupráce s mnoha západními institucemi. Arméni jsou právem hrdí na svoji sametovou revoluci roku 2018, dokázali toho navzdory tíživým materiálním podmínkám obdivuhodně mnoho – a zároveň se jejich do značné míry zkorumpovaná ekonomika nachází v ruských kleštích a kdysi odvážný novinář a dnes ministerský předseda Pašanjan dělá na Rudém náměstí křoví válečným zločincům.
Zdroj: Forum24
