Pochod na Moskvu ohlášený „Putinovým kuchařem“ skončil. Kreml si může oddechnout.
Co to bylo, je otázka, která visí ve vzduchu už téměř 24 hodin. A i když kremelské špičky sotva potěší, v každém případě není tak existenční jako ta, která pro ně byla aktuální až do včerejšího večera – za kolik Wagner Moskvu vezme.
To, že Putinova kuchařka neměla dostatek prostředků na ovládnutí hlavního města, tvrdí nyní téměř všichni, analytici i běžní občané.
Ale včera, když divoce vyděšený kremelský diktátor se zkroucenou tváří četl svůj projev k národu a držel se opěradla židle, to vypadalo na konec režimu.
Šílenství, které kremelská klika během několika hodin v očekávání „pochodu na Moskvu“ vydala, je prostě k popukání. Takovou horlivost a pracovitost ještě nikdy neprojevili – ani v přírodních, ani v člověkem způsobených mimořádných situacích.
To znamená, že když šlo o ohrožení svých občanů, Kreml jednal svým obvyklým tempem – „podle pravidel“.
Zdá se, že Prigožin tato pravidla porušil a hrozba se dostala přímo k prvním osobám.
Pravda, zde je třeba poznamenat jednu věc – při vyhlašování svých tezí a adres Putinův kuchař ani jednou nezmínil jméno bunkrového šílence.
To je důležitý bod, zejména při posuzování Prigožinových vlastních záměrů a plánů. O co tedy šlo?
Otázka je to jistě zajímavá, ale nyní zjevně ustupuje jiné – co bude. Protože ať už byly plány a představy vůdce Wagnerovy PMC do včerejšího večera jakékoliv, nyní se zjevně změnily.
Stejně jako se změnilo Rusko. Dvorní kremelští propagandisté to vše samozřejmě budou opět prezentovat jako další úspěch bunkrového prezidenta a opět budou hlásat jeho genialitu a strategickou prozíravost.
Ale ne každý jim už bude věřit, dokonce ani ti, kteří jim dříve věřili. A to svědčí o tom, že Prigožinem zahájený státní převrat, i když jím nebyl dovršen, měl efekt.
Byl velkolepý a se všemi výhradami účinný.
Hlavní otázkou, na kterou se včera pozorovatelé rozcházeli, bylo, zda Prigožin skutečně šel konfrontovat Kreml, nebo zda šlo o hru naplánovanou a zinscenovanou v samotném Kremlu.
Mimochodem, tato otázka je živá i dnes. Koneckonců Prigožina, jak ho dnes zná celý svět, zformoval sám Putin a snažil se vyděsit civilizovanou společnost.
Kremelský senil se snažil jednoduše poukázat na to, že v Kremlu je někdo, kdo je šílenější a děsivější než on.
Prigožin tuto roli ochotně přijal, vrhl se do hry spolu se svým pánem a demonstroval svou krvelačnost.
Vzpomeňte si, jakou krvavou sekeru poslal Evropanům – „Putinův kuchař“ byl hoden hrát roli strašáka z Moskvy.
Možná, že i tažení proti Moskvě bylo zinscenováno v Kremlu – a jakkoli se vám tato verze může zdát šílená, má právo na existenci.
Putin vyčerpal všechny možné rezervy, zejména pokud jde o konsolidaci ruského obyvatelstva. Všechny staré základy už nefungují nebo nefungují tak efektivně, jak by si Kreml přál.
Příběh o vnějším nepříteli už ruským občanům neimponuje a nechtějí umírat za přízračnou hrozbu.
Nyní bylo Rusům nabídnuto účinnější schéma – podívejte se, válka přichází k vám, není jen pár set kilometrů od Moskvy.
To samozřejmě může být jen odhad, ale je to platný odhad. Rusům bylo osobně ukázáno, co mohou očekávat, pokud hra neproběhne podle plánu Kremlu.
Hlavní bod zůstává stejný – ruští voliči nesmí přemýšlet. Nesmí přemýšlet, nesmí analyzovat a v žádném případě se nesmí snažit vysledovat příčinné souvislosti. Povoleny jsou pouze instinkty – pud sebezáchovy.
Bylo jim ukázáno, co se může stát, když něco půjde proti vůli jejich krále. A ne někde tam venku, ale v srdci Ruska.
Ale možná hra neproběhla podle Putinova plánu, nebo ne zcela podle plánu, a žák předčil učitele – v podlosti a lstivosti.
Ať tak či onak, to, co se stalo 24. června v Rusku, není chvilková událost. Pochod na Moskvu trval několik hodin, ale ukázal, jak slabá a zranitelná je kremelská vláda.
To se však ukázalo již dříve, když „spřátelené“ drony nerušeně létaly stovky kilometrů do ruska, včetně bombardování moskvy. Tehdy to však bylo srovnáno prohlášeními úřadů, že vše je pod kontrolou.
Nyní Prigožin a jeho zločinci předvedli, jak „snadné“ je zmocnit se Moskvy. Téměř demonstrovali.
A to „téměř“ je v jistém smyslu irelevantní, to už je všem jasné – to, že Prigožin nešel na Moskvu, je jen odlehčení.
Je jasné, že v Rusku jsou nyní dva carové, ale dějiny této nedostatečně zastoupené říše jasně ukazují, že dva být nemohou.
A i když Prigožinova odvaha, s níž se odvážil deklarovat touhu zmocnit se Moskvy, je samozřejmě zastřena jeho neochotou dotáhnout to do konce, přesto je jeho rating daleko před Putinem.
V době před nadcházejícími volbami je to pro bunkr velmi nebezpečné a on to zjevně neponechá náhodě. V tomto smyslu – Prigožin nemá žádné možnosti.
Co ho tedy přesvědčilo, aby ustoupil, nebo kdo? A tu se na scéně objevuje další „stratég“ Lukašenko, který jako by s děním v bažinách neměl vůbec nic společného.
A co víc, samozvaný běloruský diktátor se nejen objevuje, ale vystupuje vlastně jako garant řešení konfliktu – zachraňuje jak Putina, tak celé Rusko.
Chápete? Vzpomeňte si na nadcházející volby v Rusku. Tato verze je opět poněkud z říše fantazie, ale dovedli byste si před rokem představit, že by Putinův nejbližší člověk (kdysi jeho osobní kuchař) poslal do Kremlu své ozbrojené bandity.
A Lukašenko se v tomto příběhu nemusí ukázat jako náhodná postava. Wagner má navíc s Běloruskem vlastní historii – před třemi lety to byl právě Lukašenko, kdo zachránil nejaktivnější část Prigožinových bojovníků před zatčením světovými tajnými službami.
Falešný běloruský prezident se navíc netají ambicemi stát se hlavou společného svazového státu s Ruskem.
Pokud je však skrývá, tak nepříliš usilovně. To mu nelze upřít, je to touha realizovat své ambice.
Nyní se Kreml musí připravit na druhou část akce. Že bude, o tom nikdo nepochybuje – obraz je příliš živý a příliš účinný. Ano, a pravděpodobně až příliš účinný.
Ať už se předtím plánovalo cokoli – to, co se stalo, ukázalo, jak křehká je moc bunkrového šílence.
A to je pro něj v současné situaci jedna z hlavních nevýhod. Navíc to viděli jak ti, kdo s ním o tuto moc mohou bojovat, tak obyčejní lidé, jejichž větší část ještě včera věřila v sílu a nezlomnost svého Vůdce.
Je důležité si uvědomit, že i v zahraniční politice je pověst kremelského schizofrenika přirozeně otřesena. Při vší Putinově odióznosti stále existují lidé, kteří věří, že je silným vůdcem v silném státě.
Včerejšek tyto představy pravděpodobně vyvrátil – není žádný vůdce ani stát, jen sebranka zločinců, kteří blbnou kvůli moci a nestarají se o své občany.
Zda to pochopí sami Rusové, je řečnická otázka. Její rétoričnost však bude záviset jen na nich.
Pro Evropu je závěr zřejmý – dnešní Rusko je příliš nepředvídatelné a nebezpečné jak pro sebe, tak pro civilizovaný svět. Vnímat současné kremelské vedení jako adekvátní a schopné vyjednávat s jeho páteří je prostě pošetilé.
A pokud uvážíme, že rf má jaderné zbraně (jediný argument zaostalého ruska), je toto vnímání dokonce zločinné. Protože pokusem o dialog s jaderným teroristou si civilizovaní politici zahrávají s ohněm.
Takže představení skončilo. První díl. Strany se zdánlivě odebraly do svých koutů. Pravda, Prigožinův kout je podle mluvící hlavy Kremlu nyní v Bělorusku, kam se přestěhuje.
Podle všeho to vypadá, že to bude ještě zajímavé. Připravte si popcorn, pánové Evropané. Je to lepší než se učit konstrukci zbraní a zkoušet si vojenské uniformy. Ale máte moudré politiky a ti nedovolí, aby jejich občané vyměnili popcorn za samopaly.
Přemýšlejte a pamatujte si, že každý krok, který uděláte dnes, rozhodne o vašem zítřku.
Autor: Franz Hoffman
