Sovětská hlídka vyzývá blížící se auto v Jedovnické ulici v Brně-Líšni, aby neprodleně zastavilo. Devětadvacetiletý elektrikář Viliam Debnár onoho osudného odpoledne 21. srpna 1968 právě veze domů z chaty svého pětiletého syna. Chystá se uposlechnout, podle vojáka však ne dost rychle. Ten proto sáhne po zbrani a zahájí palbu. Debnár na místě umírá. Okupant ale střílí dál, dokonce i po přivolané sanitce. Malý chlapec zůstává v autě s mrtvým otcem déle než hodinu, než se mu konečně podaří utéct a schovat se v nedaleké cihelně.
Noc na 21. srpna 1968. Přes československé hranice se převalila armáda pěti států Varšavské smlouvy a zadupala všechny naděje pražského jara do země. Přinesla marnost, zoufalství a spoustě nevinným obyvatelům i neštěstí, či dokonce smrt. Především v prvních dnech a týdnech okupace, kdy v Češích a Slovácích nejvíce planula zloba a odpor vůči ohromující přesile, byly ztráty na životech nejvyšší.
Tělem proti tankům
Před kolonu postupujících tanků se té noci neohroženě postavil sedmadvacetiletý Petr Fridrich z Ústí nad Labem. Neozbrojený si stoupl doprostřed silnice a rozpřáhl zeširoka ruce. První tank se mu skutečně podařilo zastavit. Když pak ale ustoupil ke krajnici, tanky se opět rozjely. Jeden z nich ho zachytil pásem a způsobil mu smrtelná zranění. Stal se tak zřejmě vůbec první obětí nešťastných srpnových událostí.
Na okraji Jihlavy se pokusil vlastním tělem zastavit maďarské jednotky i jedenačtyřicetiletý Václav Frydrychovský. Jeden z obrněnců ho však srazil a těžce zranil, krátce nato Frydrychovský zemřel. Ve slovenském Zvolenu si lehl přímo před projíždějící sovětské tanky osmatřicetiletý Jozef Levák. Na chvíli se ocelový kolos skutečně zastavil. Záhy však přišel rozkaz k pokračování v jízdě. „Pak jsem zavřela oči. Když jsem je otevřela, leželo tam tělo bez hlavy. Druhý tank přejel zbytek trupu,“ vzpomínala v roce 1997 v banskobystrických novinách Priekopník svědkyně, která hrůznou chvíli pozorovala z okna autobusu.
Smrtící výbuch tanku
Nejmasovější protesty se odehrály v Praze nedaleko budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě. Pražané narychlo spontánně budovali barikády z nákladních aut a autobusů, na ozbrojené vojáky házeli kameny. Ti odpovídali střelbou. Jeden z hořících tanků vybuchl a zapálil přilehlé domy. Střepiny z exploze zasáhly a usmrtily čtyři muže – Miroslava Málka, Jaroslava Švece, Ivana Laitu a Jaroslava Nováka. O blok výš naproti rozhlasu bydlel se svou rodinou Jan Baborovský, který když spařil požár, rozeběhl se domů pomoci své manželce a švagrové. Zatímco oběma ženám se mezitím podařilo z hořícího domu uniknout po přistavěném lešení, on ve svém bytě uhořel. Jen v blízkosti rozhlasu ten den zemřelo sedmnáct osob.
Několik dní poté nesla na pražském Klárově šestadvacetiletá studentka Marie Charousková odevzdat svou diplomovou práci. Šaty jí údajně zdobila národní trikolóra s černou stužkou, symbolem nesouhlasu s armádní invazí. Jeden z vojáků sedící na tanku na ni zavolal, aby ji odložila. Odmítla. Místo další odpovědi přilétla sprška z kulometu. Podle jiné verze příběhu voják bezdůvodně vypálil dávku do hloučku přecházejících cestujících mezi tramvajemi a náhodou zasáhl právě Marii. Ať už v pozadí střelby stálo cokoliv, průstřel tenkého i tlustého střeva a tepny byl nad možnosti lékařů. Sověti se poté snažili šířit lži, že je mladá žena a matka dvouletého synka k činu vyprovokovala.
Pod tankovými pásy
S úzkostí pozorovali i obyvatelé Dolních Kralovic ve Středočeském kraji, jak skrze jejich obec rachotí kolony vojenských vozidel. Mezi nimi byla i třiasedmdesátiletá trafikantka Božena Veselá. Svůj malý dřevěný stánek ale i přes naléhání příbuzných odmítla opustit. Co kdyby někdo z jejích zákazníků zrovna něco potřeboval? Třeba Josef Bulík, místní truhlář, který si okolo poledne přišel koupit sirky. Vtom se však do ulice přihnal tank takovou rychlostí, že nezvládl zahnout do prudké levotočivé zatáčky. Vyjel z vozovky a svými pásy rozdrtil trafiku, paní Veselou i pana Bulíka. Čtyřletou vnučku trafikantky naštěstí chvilku před tragédií odvedla domů její teta.
Rajčata, dlažební kostky a vůbec vše, co bylo zrovna po ruce, házeli obyvatelé Liberce už od časných ranních hodin na okupanty, když obsadili tamější náměstí. Vojáci nakonec odpověděli střelbou. Po jejím konci zůstaly na dlažbě ležet desítky zraněných, šest z nich smrtelně. Třeba pětašedesátiletý Josef Fialka, který podle svědků vyběhl ven před dům jen v pyžamu a pantoflích, aby se podíval, co se děje. K další tragédii došlo záhy. Jeden z tanků náhle najel do podloubí domu na dnešním náměstí dr. Edvarda Beneše. Zdivo se zbortilo a zasypalo několik lidí, z nichž Miroslav Čížek a Vincenc Březina nakonec zemřeli. A když se sovětský cisternový automobil snažil vyhnout troskám poničené budovy, přimáčkl ke sloupu podloubí dalšího domu Bohumila Kobra a na místě jej usmrtil. Celkem tak liberecké „osvobozování“ nepřežilo devět lidí.
Střílející výfuk
Výfuk služebního vozu stavebního technika Bohumíra Soukupa ze Sezimova Ústí dělal pěkný rámus, když s ním vyrazil na cestu, aby schválil jednu ze staveb. Sovětští vojáci se lekli, že po nich někdo střílí, a okamžitě vyhlásili poplach. Z úkrytu pak hlídka vypálila na automobil dvě dávky ze svých samopalů. Vozidlo zasáhly tři projektily. Jeden z nich byl pro pana Soukupa smrtelný.
Nečekaná palba zaskočila obyvatele jihomoravských Bučovic ve večerních hodinách dne 25. srpna 1968. Když ulicemi města projížděla armádní kolona, vojáci bez zjevného důvodu začali pálit po okolních domech. Jedna z mnoha střel si našla cestu přes zavřené sklo i do bytu rodiny Sušánkových, v němž se právě matka skláněla nad postelí svého nemocného syna, aby mu podala léky. Ustřelila jí malíček a zasáhla krční míchu. Ilja Sušánková na místě zemřela a zhroutila se na svého syna. Vdovec po paní Sušánkové, matky tří dětí, později uvedl, že další den přijeli na náměstí vojáci, ukazovali na prostřelené okno jejich bytu a smáli se.
Krvavé září v Jičíně
Dusná atmosféra v Jičíně vyvrcholila 7. září 1968. Ten večer se dvě místní dívky vracely z kina a kavárny a cestou se k nim přidali dva chlapci. Čtveřice mladých lidí se zastavila u křižovatky na Letné, kde se chtěli rozloučit. V tu chvíli se k nim přiblížila skupina podnapilých polských vojáků. Dva z nich se hádali, zda se vrátit k jednotce, nebo ne. Jeden z nich, Stefan Dorna, začal střílet ze samopalu nejprve do vzduchu, pak zranil své dva spolubojovníky a nakonec zbraň otočil proti vystrašené čtveřici.
Jaroslav Veselý a Jana Jenčková byli zasaženi do nohou. „Nemám nohu, nemám nohu,“ hlasitě sténal bolestí zraněný Jaroslav, zatímco Bohunka Brumlichová se mu marně snažila zacpat pusu. Dorna k němu přišel a Bohunce poručil, aby se otočila. Pak do mladíka chladnokrevně vyprázdnil zásobník. Když jej měnil za plný, podařilo se Janě a Vítězslavu Klimešovi utéct. V tu chvíli přibíhali ke křižovatce i Klimešovi rodiče, vyděšeni zvukem střelby. Dorna zamířil na manžele a vypálil. Zdeňka Klimešová klesla mrtvá k zemi, její manžel utrpěl těžká zranění. Jak smyslů zbavený pak Dorna střílel na vše okolo sebe a postřelil ještě několik lidí. Za své činy stanul v Polsku před vojenským soudem. Sice si vyslechl rozsudek smrti, ale po několika měsících mu byl změněn na doživotí a nakonec za dobré chování v roce 1983 vyšel na svobodu.
Nesmíme zapomínat
Od srpna do konce roku 1968 zahynulo podle historiků dohromady 137 civilistů, zhruba pět set lidí si odneslo těžká zranění, další stovky byly zraněny lehce. Viníci v drtivé většině případů potrestáni nebyli – příslušníci okupačních vojsk se s českými činiteli odmítali bavit a případy zametali pod koberec. Do června roku 1991, než okupanti Československo nadobro opustili, bylo zavražděno či zahynulo v souvislosti s invazí 406 nevinných osob. Tou zřejmě vůbec poslední obětí se stal dvaasedmdesátiletý Josef Vajdák, když 16. listopadu roku 1990 vyrazil v Teplicích na nákup a srazil ho nákladní automobil sovětské armády.
Lidé si památku na padlé hrdiny připomínali už od počátku obsazení Československa. Pohřby se často měnily v demonstrace proti okupaci. Následná normalizace se však ze všech sil snažila vzpomínky na ně vypudit, pamětní desky a pomníčky mizely z ulic, příslušníci bezpečnosti odstraňovali všechny květiny i věnečky. Snaha komunistů vymazat z paměti lidí tragédie, které „bratrská pomoc“ způsobila, se jim však naštěstí nepodařilo nikdy.
Zdroj: CT24
