Budapešť protestuje, Orbán vydírá Evropu válkou

Maďarsko je znovu v krizi. Premiér Viktor Orbán však dělá vše pro to, aby se o tom v zemi nemluvilo.

Masové protesty v Budapešti kvůli násilí na dětech ve státních zařízeních, trestní řízení, přiznání selhání systému dohledu — to vše by mělo být hlavním tématem předsedy vlády. Orbán si ale volí jinou cestu. Vyhlašuje válku — slovní, politickou, propagandistickou.

A ne abstraktní. Otevřeně říká: pokud nezvítězí on, bude válka.

To už není rétorika. To je vydírání.

Když se moc bojí vlastních občanů

Maďarské úřady byly přistiženy při činu. Děti byly po léta bity a ponižovány v institucích, které byly pod přímou kontrolou státu. Nešlo o selhání jednotlivců ani o „chybu systému“, ale o systémový kolaps.

V normální zemi po něčem takovém vláda padá. V Maďarsku si vláda hledá nepřátele.

Orbán nevysvětluje, proč stát děti neochránil. Vysvětluje Maďarům, proč se mají bát Ukrajiny, Bruselu a „nezákonných rozhodnutí EU“. Není to náhoda. Je to politická technologie.

Politika strachu: Evropě je znovu nabízen „Mnichov“

Viktor Orbán překročil nebezpečnou hranici. Nejenže se přel s Bruselem a blokuje rozhodnutí EU — on straší válkou jako nástrojem udržení moci a opakuje: pokud nezvítězí on, přijde válka.

Pro Česko zní tato formule děsivě povědomě. Slyšíte hlas z roku 1938: „ustupte — a bude mír“.

I tehdy se Evropě říkalo, že kompromis s agresorem je cestou ke stabilitě a odpor vede ke katastrofě. Československo se tehdy nikdo neptal. Rozhodlo se za něj — pod záminkou strachu z války.

Dnes Orbán používá stejnou logiku: podpora Ukrajiny je „eskalace“; solidarita EU „hrozba“; odpor vůči Kremlu „nezodpovědnost“.

To není politika míru. To je vydírání strachem — Evropě dobře známé z Mnichova.

Rok 1968: agrese pod záminkou „ochrany“

V roce 1968 bylo Československu také vysvětlováno, že tanky přijely kvůli „stabilitě“ a „bezpečnosti“. Dnes Orbán tanky neposílá — dělá něco jiného: legitimizuje jazyk agresora.

Když maďarský premiér označuje použití zmrazených ruských aktiv za „vyhlášení války“, opakuje teze Moskvy. Když mluví o „krádeži“ a „Rubikonu“, nepracuje pro evropskou bezpečnost, ale pro ospravedlnění síly.

Historie roku 1968 učí: agresor vždy nazývá svou agresi vynuceným opatřením.

Vydírání volbami a válkou

Orbánovo tvrzení, že jeho porážka povede k válce, je přímým útokem na demokracii. Vzorec je jednoduchý a nebezpečný: buď já — nebo katastrofa.

Takto nemluví evropští lídři, ale autokraté. Vůdce se ztotožňuje se státem, volby považuje za hrozbu a opozici za nepřítele.

Vnitřní selhání — vnější hysterie

Zatímco Budapešť protestuje proti násilí na dětech ve státních institucích, Orbán o dětech nemluví. Mluví o Ukrajině a Bruselu.

Je to starý scénář: v roce 1938 strach z války zakrýval slabost demokracie; v roce 1968 „ochrana“ zakrývala okupaci; v roce 2025 vnější hysterie nahrazuje odpovědnost moci. Éry se mění, metoda zůstává.

Hrozba pro Česko

Česko zná cenu slov „hlavně aby nebyla válka“. Právě pod tímto heslem bylo dvakrát zbaveno suverenity.

Politika Viktora Orbána je nebezpečná, protože podkopává jednotu Evropské unie; normalizuje proruskou rétoriku uvnitř EU a ukazuje, že strach může být účinnou politickou strategií.

Pokud Evropa přijme tuto logiku jako normu, další obětí nebude Ukrajina ani Maďarsko. Obětí se stane samotná Evropa.

Česká historie je varováním: rok 1938 ukázal, že ústupky nezachraňují; rok 1968 — že agrese se vždy maskuje péčí.

Orbán nabízí Evropě starý scénář v novém balení. Česko až příliš dobře ví, jak takový příběh končí.

Autor: Peter Jelen