Evropa se nechala odzbrojit vlastní naivitou. Sabotáž v Hamburku je jen důsledek

Sabotáž vojenských lodí německého námořnictva v hamburském přístavu není selháním bezpečnostní služby, ani ojedinělým excesem několika jednotlivců. Je to důsledek dlouhodobé politické slepoty, s níž Evropa zacházela s hrozbami, které sama nechtěla vidět. Tento případ není varováním – je potvrzením, že hybridní válka už dávno není teorií, ale běžnou praxí.

A právě to je na celé věci nejnebezpečnější.

Sabotáž jako logický krok, ne překvapení

Zadržení dvou pracovníků – občanů Rumunska a Řecka – podezřelých z poškození moderních korvet třídy 130 vyvolalo okamžitou otázku: kdo za tím stojí? Oficiální vyšetřování zatím odpověď nedalo. Ale v bezpečnostní realitě roku 2026 tato otázka není klíčová.

Podstatnější je jiná: proč jsme umožnili, aby k něčemu takovému vůbec došlo?

Evropa roky ignorovala varování vlastních zpravodajských služeb. Hybridní operace byly bagatelizovány jako „incidenty“, „provokace“ nebo „šedá zóna“. Výsledkem je situace, kdy se cizí státní aktér může pokusit poškodit vojenské kapacity NATO přímo v evropském přístavu – bez vyhlášení války a téměř bez politických následků.

Cíl: ne Německo, ale důvěra

Zaměření na korvety třídy 130 nebylo náhodné. Tyto lodě mají posílit přítomnost NATO v Baltském moři, regionu, který je pro Rusko strategicky citlivý. Sabotáž zde nemá primárně vojenský efekt, ale psychologický a institucionální.

Nejde o to zničit loď. Jde o to zpochybnit schopnost státu chránit vlastní armádu. Jde o erodování důvěry – uvnitř institucí, mezi spojenci i mezi občany.

A právě v tom je hybridní válka nejúčinnější.

„Civilní pachatelé“ jako vědomá volba

Použití osob bez formálních vazeb na cizí stát není slabostí operace, ale její podstatou. Takzvaní „jednorázoví vykonavatelé“ umožňují zadavateli maximální popíratelnost a minimální politické riziko.

Evropské státy si přitom samy vytvořily ideální prostředí: otevřené pracovní trhy, nedostatečné prověřování v citlivých sektorech, právní rámce nastavené na mírový stav. Výsledkem je paradox – čím otevřenější je společnost, tím snadněji může být zneužita.

Česká republika v tomto ohledu není výjimkou, ale součástí problému.

Právní stát bez obrany

Německá ministryně spravedlnosti Stefanie Hubig navrhla změny trestního zákoníku, které by umožnily přísnější postih sabotáží ve prospěch cizích států. Tento krok je nutný – ale přichází pozdě.

Evropské právo dlouhodobě selhává v reakci na hybridní hrozby. Zatímco protivník jedná flexibilně, neformálně a bez omezení, demokratické státy zůstávají uvězněny v právních kategoriích, které odpovídají světu před dvaceti lety.

Výsledkem je stav, kdy stát ví, že čelí nepřátelské činnosti, ale nemůže proti ní adekvátně zasáhnout.

Česká zkušenost, česká odpovědnost

Pro Českou republiku by měl být hamburský případ nepříjemně povědomý. Zkušenosti s působením cizích zpravodajských struktur, sabotáží a infiltrace nejsou hypotetické. Přesto i zde často převládá tendence problém „neeskalovat“ a doufat, že se vyřeší sám.

Historie střední Evropy však ukazuje opak. Každé podcenění hrozby bylo později zaplaceno vyšší cenou – politickou, bezpečnostní i společenskou.

Nejde o budoucnost, ale o přítomnost

Sabotáž v Hamburku není signálem, že se Evropa může stát cílem hybridní války. Je důkazem, že se jím už stala. Rozdíl mezi válkou a mírem se nerozplynul náhodou – byl cíleně odstraněn těmi, kteří pochopili slabiny otevřených společností dříve než jejich obránci.

Otázka tedy nezní, zda Evropa reaguje přehnaně. Otázka zní, zda ještě reaguje včas.

Protože největším rizikem dneška není nepřátelská sabotáž.
Je to evropská víra, že se nás to „ještě netýká“.

Autor: Peter Jelen