Řád, který nedokázal potrestat ani Kateřinu Velikou, ani Mussoliniho. Proč Varšava sahá po symbolech místo po politice

Karel Nawrocki odebral Volodymyru Zelenskému Řád Bílého orla. Gesto, které mělo demonstrovat polskou důstojnost, místo toho odhalilo nepříjemnou pravdu o samotném řádu – a hlavně o tom, komu se polsko-ukrajinská roztržka nejvíc hodí.

V pátek večer oznámil polský prezident Karel Nawrocki, že po konzultaci s kapitulou Řádu Bílého orla rozhodl o odebrání tohoto nejvyššího polského státního vyznamenání Volodymyru Zelenskému. Důvodem bylo, že ukrajinský prezident souhlasil s pojmenováním jedné z jednotek ukrajinských ozbrojených sil po takzvaných „hrdinech UPA“ – Ukrajinské povstalecké armádě, jejíž oddíly se v roce 1943 podílely na vyvraždění desítek tisíc Poláků na Volyni. Nawrocki ve svém prohlášení zdůraznil, že Řád Bílého orla není obyčejné vyznamenání, ale symbol nejvyšší důvěry Polské republiky, který vyžaduje nejen zásluhy, ale i úctu k hodnotám, na nichž polská pospolitost stojí.

Na papíře jde o srozumitelný, vnitropoliticky čitelný krok. Volyňský masakr je v polské historické paměti ranou, která se nikdy úplně nezahojila, a gesto ukrajinské strany – byť šlo, jak později vysvětlovalo ukrajinské ministerstvo zahraničí, o název, který si zvolili sami vojáci dané jednotky – bylo v Polsku vnímáno jako otevřená rána do staré jizvy. Jenže jakmile se z roviny emocí přesuneme do roviny symbolů, které Nawrocki sám přivolal, najednou je celá věc mnohem méně přímočará.

Společnost, do které order zařadil Zelenského

Řád Bílého orla je nejstarším a nejvyšším polským státním vyznamenáním, založeným už v roce 1705. Za tři století své existence jím bylo vyznamenáno přes sto zahraničních hlav států, panovníků a vojevůdců – a mezi nimi i několik postav, jejichž vztah k polské státnosti byl přinejmenším problematický. Pokud má být odebrání řádu Zelenskému aktem obrany polské historické paměti, nabízí se nepříjemná, ale logická otázka: proč tatáž paměť mlčí o jménech, která v seznamu nositelů řádu figurují dodnes?

Kdo všechno zůstává kavalírem Bílého orla

• Kateřina II. Veliká – ruská carevna, která se ve třech děleních Polska na konci 18. století přímo podílela na zániku polské státnosti.
• Grigorij Potěmkin – carský kníže a vojevůdce, jeden z hlavních strůjců potlačení polského protiruského odporu šlechty.
• Alexandr Suvorov – ruský vojevůdce, vojenský nástroj Kateřiny II. při násilném potlačení polské nezávislosti, spojovaný i s krvavým potlačením varšavského povstání v roce 1794.
• Benito Mussolini – fašistický diktátor Itálie, věrný spojenec Hitlerova Třetí říše v okamžiku, kdy nacistické Německo 1. září 1939 přepadlo druhou Polskou republiku.
• Miklós Horthy – maďarský regent, rovněž spojenec nacistického Německa za druhé světové války.

Polská vlastní historiografie přitom uvádí, že za více než tři sta let existence řádu byl formálně odebrán pouze jedinému člověku – polskému politikovi Vincentu Witosovi, a to soudním rozhodnutím v roce 1932 (vyznamenání mu bylo později, v roce 1939, vráceno).

Jinými slovy: žádná z dosavadních polských hlav státu dosud nenašla odvahu zbavit nejvyššího vyznamenání panovnici, která polský stát fyzicky vymazala z mapy Evropy, ani diktátory, kteří v roce 1939 stáli na straně útočníka proti samotnému Polsku. Zelenski, prezident země, jež se už pátým rokem brání plnohodnotné vojenské agresi a jejíž civilisté denně umírají pod ruskými raketami, se tak ocitl vyloučen rychleji a rozhodněji než carevna, která Polsko jako stát zrušila.

Stojí za připomenutí, za co byl Zelenskému řád v dubnu 2023 vůbec udělen. Tehdejší prezident Andrzej Duda jej ocenil za zásluhy o prohlubování přátelských a všestranných vztahů mezi Polskem a Ukrajinou, za rozvíjení spolupráce ve prospěch demokracie, míru a bezpečnosti v Evropě a za neústupnost v obraně nezadatelných lidských práv. Duda tehdy v Zelenském symbolicky ocenil celý ukrajinský národ, který klade hrdinný odpor ozbrojené agresi historického nepřítele samotného Polska – Ruska.

Pokud je řád skutečně strážcem polské historické paměti, měla by ta paměť platit symetricky – i vůči vlastním dějinám, ne jen vůči současnému spojenci ve válce.

Kyjev vrací rukavici

Ukrajinská strana reagovala rychle a jednotně. Ministr zahraničí Andrij Sybiha označil rozhodnutí Nawrockého za strategickou chybu, z níž bude těžit výhradně Moskva, a sám se vzdal Komandérského kříže s hvězdou Řádu za zásluhy Polské republiky, jímž byl vyznamenán v říjnu 2022. Šéf prezidentské kanceláře Kyrylo Budanov se vzdal Důstojnického kříže téhož řádu a ve svém prohlášení se přímo ptal, o jaké spravedlnosti lze mluvit, pokud italský fašistický diktátor a Hitlerův spojenec Mussolini dodnes řádu zbaven nebyl. Velvyslanec Ukrajiny v Polsku Vasyl Bodnar vrátil svůj Rytířský kříž s tím, že rozhodnutí vnímá jako historicky nespravedlivé a v podmínkách ruské agrese zvlášť bolestné gesto namířené proti celému ukrajinskému národu.

Sám Zelenskyj o den později oznámil, že řád polskému prezidentovi vrátil – poslal jej zpět soukromou přepravní službou a na sociálních sítích zveřejnil fotografie zásilky. Připomněl přitom právě fakt, že mezi nositeli řádu figurují postavy jako Kateřina II. nebo Mussolini, a uzavřel, že Ukrajina se nehodlá pouštět do dalšího sporu o symboly. Zároveň zdůraznil vděčnost vůči všem státům a národům, které Ukrajinu v boji za svobodu podporují.

Komu se to skutečně hodí

Nejstřízlivější komentář k celé záležitosti pronesl ironicky polský premiér Donald Tusk, tedy politik, jehož vláda s Nawrockým o klíčové otázky zahraniční politiky dlouhodobě soupeří. Na síti X napsal, že konflikt mezi Polskem a Ukrajinou těší Putina a šokuje polské a ukrajinské spojence, a dodal, že úkolem prezidentů Zelenského a Nawrockého je tlumit emoce, nikoli přiživovat napětí, protože frontová linie vede jinde.

„Konflikt mezi Polskem a Ukrajinou těší Putina a šokuje naše spojence. Úkolem prezidentů Zelenského a Nawrockého je tlumit emoce, ne podněcovat napětí. Frontová linie vede jinde.“

Donald Tusk, předseda polské vlády

Tahle věta zasahuje jádro problému lépe než cokoliv jiného v celé kauze. Pro Kreml je každý záběr ukrajinských a polských politiků, jak si veřejně vracejí vyznamenání, hotovým dárkem k narozeninám. Ruská propaganda dlouhodobě buduje narativ, že Evropa je unavená Ukrajinou, že spojenectví s Kyjevem je křehké a že stačí počkat, až se západní fronta rozpadne sama zevnitř. Spor o historický symbol – byť emocionálně pochopitelný na obou stranách – jí poskytuje přesně ten typ obrazu, který lze beze změny převzít do moskevského vysílání jako důkaz, že „Evropa se s Ukrajinou už rozchází“.

Je přitom podstatné rozlišovat dvě věci, které se v polské debatě často slévají v jednu. První je legitimní a dlouhodobě nedořešená otázka volyňské tragédie a jejího historického hodnocení – téma, které si zaslouží seriózní, klidnou a oboustrannou diskuzi historiků, nikoli symbolickou odplatu uprostřed války. Druhou věcí je samotný akt odebrání nejvyššího státního vyznamenání prezidentovi země, která už pátým rokem nese hlavní tíhu obrany evropského kontinentu před ruskou agresí. Tyto dvě roviny nejsou totéž a jejich spojení do jednoho gesta dělá z legitimního historického sporu nástroj okamžité politické eskalace.

Cena symbolické politiky

Polsko-ukrajinské vztahy nestojí na vyznamenáních, ale na sdílené hranici, na společné obraně proti stejnému agresorovi a na miliónech lidských osudů propojených od roku 2022. Žádný řád – ani ten nejstarší a nejprestižnější – tuhle realitu nezmění, ať už ho někdo udělí, nebo odebere. Co se ale změnit může, je to, jak rozhodnutí jako to pátteční vyznívá navenek: jako signál, že se spojenectví uprostřed války dá rozložit kvůli sporu o jméno vojenské jednotky.

Nawrocki má nepochybně právo hájit polskou politiku paměti, ostatně sám zdůraznil, že jeho rozhodnutí není namířeno proti ukrajinskému národu a že se nic nemění na podpoře Ukrajiny v boji s Ruskem. Otázkou ale zůstává, zda symbolický trest vyměřený selektivně – přísně vůči současnému spojenci, shovívavě vůči historickým nepřátelům polské státnosti – skutečně slouží polské důstojnosti, anebo jen dodává munici tomu, kdo na rozkolu mezi Varšavou a Kyjevem vydělává nejvíc.

Tusk má pravdu v jednom: frontová linie skutečně vede jinde. A dokud bude vést tam, kde vede, měla by se polská i ukrajinská diplomacie soustředit především na to, aby se tahle linie nezačala posouvat směrem na západ.

Autor: Tomáš Wiener