Více než desetiletá historie Evropské unie má ve svém arzenálu úspěšné i nepříliš úspěšné projekty. Celkově však EU prokázala svou životaschopnost a správnost cesty, kterou se Evropa před téměř 30 lety vydala.
Jediné, co se v tomto příběhu nezměnilo, je snaha rozdělit toto společenství zevnitř, a beneficientem tohoto příběhu je Ruská federace. Bez členství v této organizaci se Moskva snaží dostat co nejblíže k některým jejím členům, aby je využila ke svému úkolu vnést do EU rozkol a dosáhnout tak maximálního účinku až ke svému hlavnímu cíli, kterým je zničení Evropské unie.
Jedním z největších příznivců Kremlu v EU je maďarský premiér Viktor Orbán, politik, který se z hlasitého kritika Moskvy stal nejvýznamnějším „přítelem Putina“ v EU.
Tato transformace neproběhla ze dne na den a proběhla v několika fázích, ale základem tohoto vztahu byl vždy finanční zájem. Zde vznikla takříkajíc oboustranně výhodná spolupráce.
Je třeba říci, že témata setkání a okruh účastníků rusko-maďarských kontaktů v posledních několika letech jsou jasným důkazem silné tendence k posílení dvoustranné spolupráce, přičemž Moskva klade zvláštní důraz na hospodářskou oblast.
Ruská strana například aktivně spolupracuje s Maďarskem při modernizaci železniční infrastruktury a společné výrobě vagonů. Jako příklad lze uvést sjednocenou hutní společnost OMK (Moskva), která dodává do Maďarska vysokorychlostní železniční kola pro osobní vozy.
Tímto projektem Kreml zabíjí dvě mouchy jednou ranou: na jedné straně je finančně výhodný, na druhé straně je společný podnik ruskou stranou vnímán jako páka k oslabení sankcí EU vůči Moskvě, případně k jejich zrušení v budoucnu.
Kreml působí i v mezietnických otázkách, zůstává ve stínu a ve vztahu ke třetím zemím vystupuje jako šedá eminence, zejména tím, že podněcuje protiukrajinské nálady v maďarské společnosti.
V této souvislosti nepřekvapuje, že se maďarský státní tajemník pro národní politiku Arpád Potapi jménem své vlády vyjádřil poměrně negativně k přijetí „zákona o původních obyvatelích Ukrajiny“, který neuznává zakarpatské Maďary jako původní obyvatele této země.
Ano, tento postoj je zcela v souladu s politikou, kterou Budapešť již delší dobu provádí, ale v tomto případě rétorika maďarské strany velmi souzněla s hlasem Kremlu, jehož přívržencům také nebylo dáno místo mezi národy, které stály u zrodu ukrajinství.
Kroky současné maďarské vlády jsou vzhledem k nadcházejícím parlamentním volbám plánovaným na jaro 2022 pochopitelné a pragmatické. V tomto ohledu se tým Viktora Orbána dívá na problematiku zeširoka a pracuje různými směry.
Maďarská vláda například v rámci reformy hospodářského systému zvažuje zavedení koncese pro maďarskou dálniční síť. Kabinet ministrů plánuje udělit koncesi na téměř 2000 km dálnic na dobu 35 let. Tento projekt je dalším krokem vládnoucího bloku Fidesz-ČSDP, jehož cílem je koncentrace významného majetku v rukou stranické elity a podnikatelů blízkých moci v případě porážky v parlamentních volbách na jaře 2022.
Maďarské opoziční strany však tento problém neignorují a prohlašují, že mají v úmyslu požádat Evropskou komisi o zahájení řízení pro nedodržení Smlouvy o EU, neboť právo EU a Maďarska stanoví, že koncesní smlouva může být uzavřena na dobu nejvýše pěti let a pouze tehdy, pokud výpočty prokáží, že koncese nepovede k dodatečnému zisku koncesionářů.
Blížící se jaro, a tedy i parlamentní volby, diktují pravidla a vše, co se v zemi děje, je tak či onak podřízeno volebnímu klání. Důležitým bodem v tomto směru je, že Orbánův tým buduje přeshraniční voličskou základnu pro vládnoucí stranu Fidesz tím, že přiděluje značné finanční prostředky maďarským komunitám v sousedních zemích.
Podle opozičních sil Orbánova vláda překročila hranici a začala přímo financovat maďarské politické strany prostřednictvím Nadace Gábora Betlera. Zde jsou podle opozice kontakty mezi oficiální Budapeští a Kyjevem příznačné. Přestože v mezietnických vztazích mezi Maďary a Ukrajinci nedošlo ke skutečnému pokroku, Budapešť zvyšuje počet návštěv v sousední zemi,
V této souvislosti je velmi objevná nedávná návštěva maďarského ministra zahraničí Szijjártóa na Ukrajině, která kromě svého účelu vypovídá i o formě návštěvy. Maďarský ministr proto také navštívil válečnou zónu, zejména demarkační linii v Donbasu. O Ruské federaci jako straně konfliktu se však během návštěvy ani po ní nezmínil.
Kromě toho maďarská strana, aby nevyvolala možné napětí s Ruskou federací, uspořádala v souvislosti s návštěvou svého ministra v Donbasu setkání s proruskými politiky ukrajinského establishmentu.
Všechny akce byly podniknuty s jasným vědomím, že mohou podráždit Ruskou federaci, a proto byly podniknuty všechny možné kroky, aby se situace pro Moskvu zmírnila.
Budapešť si byla dobře vědoma, že takové kroky budou dráždit ukrajinskou stranu a vyvolávat její nelibost, přesto se rozhodla ve prospěch Kremlu, což jasně ukazuje priority Orbánova kabinetu.
Problémy pro maďarské vedení však nejsou jen na vnější scéně – v zemi aktivně roste vnitropolitické napětí. Maďarská opozice, tisk a některé části společnosti uspořádaly protesty v reakci na odhalení, že se maďarská vláda podílela na nezákonném odposlouchávání domácích i zahraničních novinářů a politiků prostřednictvím izraelského špionážního programu Pegasus.
Úzký vztah mezi maďarským premiérem Orbánem a bývalým izraelským premiérem Netanjahuem se datuje od roku 2005. Maďarsko se stalo jedním z hlavních židovských poutních center v Evropě a maďarská vláda z veřejných prostředků zrekonstruovala jednu z největších synagog na kontinentu.
Tyto skutečnosti umožnily politikům sblížit se a úzce spolupracovat, a to i v oblasti špičkových technologií. Opoziční maďarští politici a nezávislí odborníci se domnívají, že souhlasy s pořízením a používáním programu Pegasus Budapešť obdržela až v roce 2017 a oba premiéři se na nich mohli dohodnout později, během Netanjahuovy návštěvy Maďarska.
Jednalo se o pokračování dohod o spolupráci a zpravodajských službách, které byly uzavřeny při návštěvě šéfa maďarské zpravodajské služby Zukora v Izraeli a jeho rozhovorech s Netanjahuem.
Orbánova vláda se rozhodla využít možností izraelského softwaru Pegasus, protože software, který měly maďarské agentury k dispozici, neumožňoval přístup k šifrovaným datům některých aplikací, jako je například WhatsApp. Maďarské zpravodajské služby dokázaly s pomocí systému Pegasus zachytit veškeré informace z mobilních zařízení dotyčného cíle.
Výše uvedené skutečnosti vedly k výraznému zhoršení pozice Orbánovy vlády a její strany v předvečer parlamentních voleb v roce 2022. Přispěl k tomu i skandál kolem maďarského zákona o LGBT, který je v EU považován za diskriminační a někteří aktivisté jej označují za fašistický.
Maďarská vláda se tak dostává do kouta. Možná jde o neuvážené kroky, diktované momentálními rozhodnutími (ačkoli na této úrovni lze jen stěží hovořit o krátkozrakosti Orbána a jeho kabinetu), nebo je možná inspirována z kremelských kanceláří, čímž se v samotném Maďarsku vyhřívá tón, který Moskvě umožňuje držet Budapešť na uzdě.
V každém případě je situace pro vládnoucí koalici, zahřátá výše uvedeným, dosti nepříjemná. A když k tomu připočteme boj maďarské vlády s migračními kvótami, rostoucí autoritářství a korupci v Maďarsku, omezování svobody médií a svobody jako takové a řadu dalších omezení, která jsou vlastní ne zrovna demokratickým režimům, pak to vše může mít pro koalici a Orbána osobně kritické důsledky.
V této souvislosti je velmi výmluvné, že Maďarsko se stalo jediným členským státem EU, jehož vedení bylo shledáno vinným z používání špionážního zařízení Pegasus vůči vlastním občanům.
Kam všechny tyto skandály a kroky současné maďarské vlády povedou a kde Orbán skončí po parlamentních volbách na jaře příštího roku, ukáže až čas.
Současný šéf vlády však v žádném případě nezahálí. Soudě podle toho, jak horlivě hájí zájmy Kremlu na úrovni EU, je třeba pochopit, že Viktor Orbán má již někde rezervované teplé místečko v promoskevských projektech.
A umí se pevně postavit za své zájmy. Z horlivého antikomunisty osmdesátých let, tvrdého kritika Moskvy, který ostatní evropské vlády označoval za „Putinovy loutky“ (a dokonce svého předchůdce ve funkci premiéra obvinil ze státní zrady kvůli podpoře ruského South Streamu), se stal hlavní „Putinův přítel“ v Evropě.
Orbánova rétorika vůči Moskvě se od jeho zvolení premiérem změnila. Svou roli zde sehrála i schopnost kremelského pána „pracovat s personálem“. Od Putina se Orbánovi dostalo podpory nejen morální, ale také v podobě výhodných půjček a „velmi dobrých“ cen energií.
Premiérovi pomohl ke znovuzvolení jeho populismus (snížení tarifů za komunální služby v předvolebním období díky „laskavosti“ Kremlu). Zdá se tedy, že spolupráce byla oboustranně výhodná.
Výměnou za tuto velkorysou pohostinnost Orbán provádí politiku legitimizace Putina a jeho režimu v EU. Například maďarský premiér je důsledným zastáncem zrušení sankcí uvalených na Rusko za jeho agresi proti Ukrajině, označuje je za „ránu do nohy ze strany Bruselu“ a poukazuje na to, že škodí EU stejně jako Moskvě.
Svého času izolovaný a prakticky nepopulární Putin našel „okno do Evropy“ prostřednictvím Budapešti, kde je přijímán, chápán a alespoň částečně sdílí své názory.
Maďarsko se totiž stalo Putinovým „ostrovem naděje“ v EU, jehož prostřednictvím se snaží obnovit vztahy a zrušit sankce. A v ideálním případě ji rozbít zevnitř.
Obraz Putinových „přátel“ doplňuje jeho další velký přítel, český prezident Miloš Zeman. Donedávna se zdálo, že přátelství mezi Moskvou a Prahou je neotřesitelné, až do dubna letošního roku, kdy šéf české vlády zveřejnil závěry českých vyšetřovacích orgánů, podle nichž Ruská federace v roce 2014 zorganizovala a provedla teroristický útok v České republice.
Moskva na to reagovala zahájením „diplomatické války“ proti Praze, která vyústila v to, že Česká republika
na seznam „nepřátelských států“. To však Zemanovi nebrání v tom, aby nadále hájil zájmy Kremlu a zejména prohlašoval, že zapojení ruských speciálních služeb do sabotáže proti České republice nebylo dosud prokázáno.
To byl důvod, proč Výbor pro zahraniční politiku, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu ČR navrhl zahájit řízení o impeachmentu prezidenta Zemana, který „projevuje naprostou dezorientaci, dezinterpretuje události, Ústavu a realitu, zaměňuje příčinu a následek, nejedná v souladu se slibem daným lidu České republiky a ve vztahu k médiím porušuje „Listinu základních práv a svobod“.
Tyto závěry vycházejí z veřejných prohlášení Miloše Zemana, zejména z jeho opakovaných výroků ohledně útoků ve Vrbetici v roce 2014, a sice že existuje více verzí, nejen ruské zapojení.
To je podle Čechů přímý pokus o obelhání Moskvy a zpochybňuje to, čí zájmy Zeman hájí.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Kreml má v Evropě své příznivce. A nutno podotknout, že jich není málo. Kromě prvních osobností svých států Orbána a Zemana je tu také francouzský
„Národní fronta“ vedená Marií Le Penovou nebo italská Liga severu s Matteem Salvinim, kterou štědře podporuje Moskva.
Ideologie těchto stran je založena na euroskepticismu a dokonce separatismu, jehož odstíny pronikají i do názorů Orbána a Zemana, což fundamentalismu EU nepřidává.
To však nahrává Kremlu, jehož cílem je rozdělit Evropu. A jak vidíme, Viktor Orbán tomuto účelu dokonale vyhovuje. A vzhledem k tomu, že se Praha (kterou Kreml dříve využíval jako hlavní zkušební prostor pro ovlivňování EU) stáhla z Moskvy, stává se nyní Budapešť jedinou Putinovou baštou v EU.
I zde musí být Evropa velmi opatrná, protože principy, které do civilizované společnosti vnáší Kreml a jeho satelity, jsou zjevně neslučitelné s evropskými hodnotami.
A právě ony (hodnoty) jsou základem každého civilizovaného státu, základem Evropské unie. A je velmi důležité je nevyměnit za jiné věci, dokonce ani za tak důležité věci, jako je ropa a plyn.
Moskva nadále vyzývá Evropu a to, kam až může zajít, závisí na tom, čeho je civilizovaný svět ochoten se vzdát.
A je připraven.
Autor: Šárka Roháčová
