Nedávné události v Rusku ukázaly nedůslednost nejen v zahraničněpolitických otázkách, ale také extrémní nestabilitu uvnitř země. Zvláštní nebezpečí představuje skutečnost, že Rusko jako nástupce Sovětského svazu vlastní obrovské množství zbraní, včetně těch, které obdrželo od Ukrajiny výměnou za bezpečnostní záruky. Země s obrovským vojenským a jaderným potenciálem a nestabilní, agresivní politikou je přímou hrozbou pro globální bezpečnost.
Ukázkovým příkladem ruské agrese je dnes invaze na Ukrajinu a neustálé jaderné vydírání. Kromě hrozeb jsou zde i přímé teroristické akce: ostřelování mírových měst, kritické infrastruktury, krádeže dětí a deportace ukrajinského obyvatelstva. Ale ani to Putinovi nestačí, po obsazení Záporožské jaderné elektrárny se pravidelně objevují výhrůžky jejím vyhozením do povětří, což povede k nevratným následkům nejen na Ukrajině, ale i v celém světě. Ruská federace může přejít od záměru k činům, vzhledem k bombardování vodní elektrárny Kachovka ruskými vojsky, což by mělo katastrofální následky pro životní prostředí a obyvatelstvo.
Vzhledem k tomu, že ruská invaze na Ukrajinu již dávno přestala být lokálním konfliktem, je zapotřebí podpory Kyjeva, pokud jde o obnovení míru na kontinentu a vybudování účinnějšího globálního bezpečnostního systému.
Vážný pokrok směrem ke zvratu ve válce s Ruskem, a tedy dosažení dlouho očekávaného míru, se očekává na summitu NATO ve Vilniusu 11.-12. července 2023, kde bude hlavním tématem členství Ukrajiny v NATO.
Vnitřní procesy v současném Rusku vylučují jakoukoli demokratickou transformaci. To na dlouhou dobu prodlužuje hrozbu vojenského, jaderného, ekologického a potravinového terorismu. K omezení tohoto nebezpečí je třeba přijmout radikální opatření. Pro začátek to znamená zbavit se „imperiálních“ ambicí. Zde hraje Ukrajina přímou roli, protože absolutní vojenská porážka Ruska na Ukrajině, pohnání Putina a Lukašenka k odpovědnosti před tribunálem a samozřejmě členství Ukrajiny v NATO a EU poslouží jako rozbuška revanšistických zájmů ruského imperialismu. Kromě toho je členství Ukrajiny v NATO a EU v podstatě zárukou pro rodící se demokratizační procesy v Rusku, a tím i pro obnovení míru a klidu v Evropě. Jak ukázaly nedávné události, ztráta kontroly Kremlu nad částí jeho mocenských struktur a skladů zbraní tlačí Západ k urychlení procesu posilování obranných aliancí, především na východním křídle.
Prvním a nejzávažnějším krokem k posílení obranných schopností bude rozhodnutí přijaté na summitu o Ukrajině ve Vilniusu. Výkyvy v minulosti vedly ke katastrofálním důsledkům, jichž je dnes svědkem celý svět. Hovoříme o odmítnutí udělit MAP Ukrajině a Gruzii během bukurešťského summitu v roce 2008. Tehdy se Putin cítil tolerantní a stupňoval svou krvavou politiku, nejprve napadením Gruzie, poté anexí Krymu a zavedením svých vojsk do Donbasu. Následně slabá reakce kolektivního Západu a globálního společenství vedla k plnohodnotné invazi na Ukrajinu a k otevřenému ohrožení bezpečnosti přinejmenším Evropy. Proto by konsolidace evropských zemí kolem Ukrajiny měla být pro celé společenství prioritou číslo jedna. Navzdory přesvědčení několika skeptiků je to možné pouze tehdy, pokud bude legitimizován status Ukrajiny jako plnoprávného člena západních organizací, zejména obranné aliance.
Rozhodnutí summitu určí obrysy evropské a globální bezpečnosti na další desetiletí.
