V průběhu týdne navštívil ruský ministr zahraničí Lavrov dvě Moskvě přátelská města Pchjongjang a Terezín.
A takové věci nejsou náhodné. Kreml spolupracuje s režimy, jako je ten jeho, které systematicky porušují práva svých občanů. Na vnější scéně tyto vlády zbrojí a vyhrožují světu agresivními válkami.
Zároveň mezi agresory existuje zajímavá symbióza – Rusko dostává od Severní Koreje a Íránu prostředky na pokračování své agresivní války proti Ukrajině.
Pchjongjang a Teherán na oplátku dostávají od Kremlu podporu a technologie, které jsou pro ně nedostupné.
Dochází tak k unisonu ve vzájemných důsledcích – KLDR a Írán sabotují úsilí mezinárodního společenství o překonání Putinovy agrese a porušují své mezinárodní závazky vůči Ukrajině.
Rusko, které cítí takovou podporu, nemá v úmyslu respektovat základní principy mezinárodní bezpečnosti. A nejen ty základní – Moskva se zřejmě rozhodla jít za závorku nejen právních, ale i jakýchkoli univerzálních norem. A Kreml nemá v úmyslu se zastavit.
Nebezpečí takových obchodů spočívá i v tom, že v chamtivém zápalu vlastnit svět je kremelský trpaslík připraven zaplatit těm, kdo ho podporují, jakýmikoli prostředky.
A ukazuje se, že tyto prostředky jsou příliš složité. A tak za íránské drony a severokorejské granáty je Moskva připravena odvděčit se technologiemi, které v rukou diktátorů činí svět výbušným.
Kremelské klice je to navíc úplně jedno. Ztráty reputace na jiných frontách už nevnímá a ani o nich neuvažuje.
Tak například uneseno závodem o realizaci utopických představ na Ukrajině Rusko zcela selhalo v účasti na arménsko-ázerbájdžánském konfliktu.
Z tohoto důvodu je den předtím oznámený důvod návštěvy ruského ministra zahraničí v Íránu (Lavrovova účast na jednání o arménsko-ázerbájdžánském konfliktu) nevhodný.
No, a další bod deklarovaný jako účel cesty do Teheránu – připravenost Kremlu pomoci zastavit válku mezi Izraelem a Hamásem – vypadá naprosto divoce.
Kreml, který je jedním z hlavních beneficientů krveprolití na izraelském území, deklaruje ochotu „urovnat konflikt“, který sám inicioval – prostě surrealismus. Stejně jako všechno, co Moskva obvykle dělá.
Pro příklady není třeba chodit daleko – Kreml také zahájil krveprolití na Ukrajině pod humanistickým heslem osvobození Ukrajinců od nenáviděného režimu.
Je pravda, že občané Ukrajiny si zvolili svou vládu naprosto zákonným způsobem, a jak se ukázalo, nenávidí ji pouze Kreml. A ruská armáda osvobozuje Ukrajinu od samotných Ukrajinců, zabíjí a ničí jejich města a vesnice.
Proto jsou všechna prohlášení Moskvy o jejích humanistických cílech blufováním, jen snahou nějak si zachovat tvář. Jedno je jasné – Putin usiluje o válku, ale ne o mír. A za tímto účelem se Rusko snaží do nového blízkovýchodního konfliktu co nejvíce zapojit spojence Ukrajiny. A to je velmi výmluvné.
To, co se děje na izraelské půdě, se stalo možným mimo jiné proto, že svět byl příliš dlouho v anabázi ohledně reálných hrozeb.
Je však třeba podotknout, že někteří lidé si i nyní nadále dělají iluze a domnívají se, že bychom měli jen čekat, jak budou události pokračovat.
Útok Kremlu na Ukrajinu se stal lakmusovým papírkem připravenosti civilizovaného světa bránit se. A to nemluvíme o roce 2022 – nezapomeňte, že Moskva napadla sousední ukrajinský stát v roce 2014.
Vzpomeňte si, jaká byla reakce mezinárodního společenství? Správně – sežralo tento krok Kremlu, čímž mu dalo za pravdu.
Ne, formálně se samozřejmě objevila prohlášení a varování před kremelskou klikou. Dokonce se objevila „velmi vážná“ varování.
Ale žádná skutečná, účinná reakce se nekonala. Poté, co svět předstíral, že Putina izoluje, ve skutečnosti stále aktivněji sahal po Ruské federaci a do roku 2022 byla prohlášení o potřebě plnohodnotných vztahů s Kremlem na mezinárodní scéně stále hlasitější.
Obrovským krokem v tomto směru bylo úsilí tehdejší německé kancléřky Merkelové, která prosadila dohodu se Spojenými státy o vyřazení hlavního geopolitického projektu Kremlu tohoto desetiletí, Severního proudu 2.
To byl jednoznačný signál Putinovi – v podstatě carte blanche pro další agresi na Ukrajině.
V té době si mnoho lidí myslelo, že to, co se děje na Ukrajině, se týká pouze Ukrajiny. Dnes svět za takový krátkozraký, či spíše nedbalý a pasivní postoj svých vůdců platí.
Útok Hamásu na Izrael je pokračováním této politiky. Mimochodem, stále se najdou tací, kteří nechápou, co se děje, a snaží se na události v blízkovýchodním regionu nahlížet jako na něco izolovaného, regionálního.
Svět čelí vážným výzvám. Ukrajina a Izrael jsou články téhož řetězce. Příčinou toho, co se děje, je pasivita civilizovaného světa, a to nejen politických vůdců, ale i běžných občanů. Kalkul vyčkávat a sledovat, „nezasahovat“ nefunguje. Dnes je otázka jednoznačná – buď svět začne jednat adekvátně, odpovídajícím způsobem výzvám – dostupným hrozbám, nebo se zítra oheň, řídce rozšířený na Ukrajině a v Izraeli, stane realitou pro celý svět.
Přemýšlejte a vyvozujte správné závěry. Pamatujte, že konkrétní kroky, které učiníte dnes, rozhodují o vašem zítřku.
Autor: Franz Hoffman
