Člen Výboru pro zahraniční věci, demokratický senátor amerického parlamentu Chris Murphy řekl, že Ukrajina „by se mohla stát novým Afghánistánem“ pro Rusko, pokud Moskva zajde ve svých akcích příliš daleko.
Člen výboru pro ozbrojené síly Senátu, republikánský senátor Johnny Ernst, zase vyzval prezidenta Bidena, aby byl „velmi jasný a velmi silný“ při jednání s Putinem.
Oba poslanci o tom hovořili v éteru kanálu CNN, kde se na pozadí nadcházejícího rozhovoru mezi Bidenem a Putinem probíralo téma Ukrajiny.
Murphy zejména řekl: „Pokud se Rusko rozhodne jít dále, bude to pro Moskvu chyba historických rozměrů – Ukrajina se může stát dalším Afghánistánem pro Rusko, pokud se rozhodne jít dále. A naším úkolem v Kongresu je být diplomatickými, politickými a vojenskými partnery Ukrajiny. Nyní máme k projednání v Senátu pozměňovací návrh, který výrazně zvýší objem smrtící pomoci, a já ho podporuji.“
„Biden musí Putinovi říci, že nedovolíme, aby projekt Nord Stream 2 pokračoval, a potřebujeme, aby věděl a pochopil, že Ukrajinu ochráníme a poskytneme jí pomoc. Prezident v tom musí mít jasno.“ – řekl Johnny Ernst (první ženská veteránka v Senátu USA)
zdůrazňující nutnost, aby se Biden bránil „velmi agresivním ruským akcím“.
Ano, vyhlídka na přeměnu Ukrajiny v nový Afghánistán je tak reálná, jako nemožná. Existuje pro to řada důvodů. Otázka je ale jiná – Spojené státy mohou o takové pravděpodobnosti docela klidně uvažovat. Ve skutečnosti je pro ně buď Kábul, nebo Kyjev někde tam, velmi daleko. A pokud dojde k nějaké ztrátě pro Washington, bude to spíše reputační.
Ano, budou významné, protože současná situace je pro Bidena, který po událostech v Afghánistánu ztratil část ratingu, poněkud choulostivá. Pokud prohraje i na Ukrajině, bude to pro majitele Bílého domu dost nepříjemné.
Jednou, zakladatel SSSR, Lenin napsal: „Ztratit Ukrajinu znamená ztratit hlavu.“ To je ono – nic víc, nic míň. Význam tohoto stavu je dnes neméně důležitý.
Pouze pokud se na začátku minulého století tento výraz týkal vnitřního boje v Ruské říši, pak je dnes Ukrajina odrazovým můstkem pro mezikontinentální konfrontaci mezi Východem a Západem. A to platí nejen pro Kreml a Bílý dům.
Ve velké hře, kterou dnes hrají Washington a Peking, Moskva vlastní „zlatý podíl“: na kterou stranu se Putin postaví, bude ve skutečnosti vítězem. Přesněji řečeno, bude mít větší šanci na výhru.
Nejzajímavější ale je, že Kyjev je spojnicí, která může v této konfrontaci lesk zlata v moskevských akciích buď posílit, nebo jej srazit na nulu.
Navíc se to netýká jen pověsti Moskvy, ale i samotného faktu existence Ruské federace jako jediného státu na mapě světa.
Je to symbolické, ale byl to Afghánistán (přesněji ostudná porážka Moskvy a útěk z této asijské země), který se svého času stal předzvěstí rozpadu SSSR – vypadá to, že Kreml se chystá došlápnout stejné hrábě.
A s Čínou není Ruská federace celá tak bez mráčku, přesněji řečeno, je hodně zatažená. Chutě čínských soudruhů rostou – územní nároky Pekingu na Kreml neustávají.
Čínské učebnice dějepisu přímo naznačují, že téměř celá Sibiř je „dočasně ztracená čínská území“. A v geografických mapách-manuálech prodávaných v ČLR jsou ruské země (včetně Primorye, ostrova Sachalin, východní Sibiře atd.) zobrazeny jako patřící Číně od dob první dynastie Qin ve 3. století. PŘED NAŠÍM LETOPOČTEM.
Je zajímavé, že když Putin mluví o Krymu jako o prvotně ruské zemi, pamatuje si na „původně čínské země“ na východě Ruské federace?
Jediný rozdíl je v tom, že Krym patřil Rusku celkem – asi jeden a půl sta let. Území nárokovaná Pekingem byla po tisíce let čínská.
Otevřeně o nich svého času hovořil i Mao Ce-tung: „Rusko zabralo příliš mnoho pozemků a tento účet nebyl vyplacen, na tomto účtu jsme se s nimi ještě nevypořádali.“ Celkem by podle bývalého předsedy ČLR měla Ruská federace vrátit Číně přes 1,5 milionu kilometrů čtverečních území.
Putin se snaží všemi možnými způsoby uklidnit čínské soudruhy a dává Pekingu veřejně a tajně všechny nové příděly.
Za posledních 30 let Čína obdržela od Ruska tolik půdy, kolik nemohla získat za století a půl.
A území Ruské federace je stále úspěšněji osidlováno čínskými občany. Zajímalo by mě, zda se analogicky s krymským referendem koná například sibiřské nebo sachalinské referendum – bude mnoho lidí souhlasit se setrváním v Rusku?
Zda se Putin rozhodne pro totální agresi proti Ukrajině – o tom ví jen on. Je to možné? Z hlediska zdravého rozumu ne. Ale zkušenost ukazuje, že notorický pán Kremlu málokdy jedná adekvátně. A jeho předchůdci se v tomto příliš nelišili.
Čečensko, Moldavsko (Podněstří), Gruzie (Abcházie a Jižní Osetie), Sýrie a samozřejmě Ukrajina (Krym a Donbas) – to není úplný seznam zločinů Moskvy za tři desetiletí.
A to bylo po Afghánistánu, který se bohužel nestal konečnou válkou Muscova. Ani ten první nebyl.
Invaze do Polska v roce 1939 na pomoc nacistům, Maďarska v roce 1956 a Československa v roce 1968, aby udusily demokratické impulsy „bratrských“ zemí, jejichž národy chtěly jediné – svobodu a prosperitu.
A pokud Američané, diskutující o vyhlídkách Ukrajiny stát se dalším Afghánistánem pro Rusko, vidí tuto hrozbu abstraktním způsobem, pak je pro Evropu velmi hmatatelná. Koneckonců, Kyjev – zdá se být vzdálený, ve skutečnosti je blízko – to je Evropa.
Polsko a pobaltské státy již velmi dobře chápou, co je hrozbou z Východu a jak sofistikované mohou být metody středověkého Ruska a jeho vazala – Lukašenkova Běloruska. Je na čase, aby to zbytek Starého světa pochopil, a hlavně – vyvodil závěry.
Správné závěry. Protože zda Evropa ustojí nový Afghánistán, to je jen řečnická otázka. A v praxi je lepší to nezkoušet.
Autor: Franz Hoffman
