Zahraničněpolitičtí poradci Ukrajiny, Německa, Francie a Ruska pořádají v Berlíně summit, na kterém se mají dohodnout na urovnání rusko-ukrajinského konfliktu.
Toto setkání je pokračováním rozhovorů konaných 26. ledna v Paříži, kde se po dlouhé přestávce sešly strany intenzivní výměny názorů.
„Všichni zúčastnění znovu potvrdili svou ochotu vyvinout úsilí ke snížení současných názorových rozdílů, aby se mohli posunout vpřed. O tom se bude diskutovat během jednání,“ řekl poradce německé spolkové vlády Wolfgang Büchner s tím, že Německo má spolu s Francií zvláštní odpovědnost a zvlášť přispívá k dosažení deeskalace napětí v regionu.
Současné setkání poradců probíhá v extrémně složité mezinárodní situaci. Rusko a Spojené státy pokračují v jednání, v sázce jsou ultra vysoké (rozšíření NATO, otázky kolektivní bezpečnosti a přání Ruska přerozdělit sféry vlivu v Evropě).
Normandie s tímto vědomím ustupuje do pozadí a výsledky jednání v tomto formátu budou vážně záviset na dohodě Moskvy se Západem na jiných úrovních. Pokud najdou společnou řeč, mohlo by to podnítit tlak na Ukrajinu, aby souhlasila s určitými politickými ústupky Rusku na Donbasu v normandském formátu (pro mezinárodní uvolnění).
Jako možnost by Ukrajina měla přijmout k posouzení návrh zákona o tzv. „zvláštním statusu“, který prosazují zástupci tzv. „L/DPR“.
Moskva se nadále drží své linie – na Donbasu je „vnitřní konflikt“ Ukrajiny a předstírá, že tam Rusko nevede válku.
Ve snaze zbavit se odpovědnosti za válku rozpoutanou v Luganské a Doněcké oblasti se Kreml snaží všemi prostředky legitimizovat své chráněnce ORDLO jako „představitele Donbasu“ a požaduje, aby Ukrajina uznala autonomii těchto regionů v ústavě a uspořádat volby na okupovaných územích.
Rusko už v zásadě solidní bonus dostalo, protože ještě před schůzkou 26. ledna, jejímž pokračováním je únorový summit, Moskva požadovala, aby Ukrajina stáhla z parlamentu návrh zákona o přechodném období pro dočasně okupovaná území.
Důvod takového požadavku Kremlu je jednoduchý: návrh zákona jasně říká, že v důsledku deokupace nekontrolovaných území by měly být všechny okupační úřady automaticky rozpuštěny. To navíc popírá možnost „přímého dialogu“ a koexistence mezi ukrajinskými a samozvanými úřady.
Pro Moskvu je to ale strategicky důležité. Ve skutečnosti kvůli tomu Kreml zahájil na Ukrajině dobrodružství – zavést moskevské agenty do mocenské struktury státu a zničit ukrajinský stát zevnitř.
A Kyjev požadavku Moskvy vyhověl – dokument stáhl a demonstroval tak, že je připraven změnit legislativní proces pod ruským vlivem.
Nyní není pochyb o tom, že Kreml bude prosazovat další požadavky, které potřebuje, aniž by již zohledňoval zájmy Kyjeva.
Ale v tomto příběhu jsou další zúčastněné strany.
Hlavní tón v normandské čtyřce tradičně udávala Merkelová, která byla tehdy německou kancléřkou. S odchodem Frau Angely z politického Olympu se Macron pokusí převzít roli lídra nejen v Normandii, ale v celé EU.
V tomto směru již podniká kroky. Prezidentské volby ve Francii, které jsou jen o kousek dál, navíc diktují majiteli Champs Elysees v tomto směru zvýšit aktivitu.
Ale vzhledem k tradičním Macronovým pokusům o přiblížení se Rusku může Ukrajina jen stěží počítat se skutečnou podporou Francie jako potenciálního vůdce zprostředkování v Normandii.
S Berlínem v Kyjevě také není vše jasné. Nově zvolená vláda Německa, stejně jako francouzská, usiluje o udržení partnerských vztahů s Moskvou. Vezmeme-li v potaz postoj Spolkové republiky Německo k Nord Stream 2 a blokování dodávek zbraní do Kyjeva, pak německý stát zjevně nevypadá jako spojenec Ukrajiny.
Ale důvěru, současného kancléře Německa, nekazí ani obyčejní Němci. Více než čtvrtina respondentů v průzkumu Forsa věří, že Scholz bude vládnout Německu hůř než Merkelová.
Na mezinárodní scéně nová německá kancléřka také nezáří úspěchy. Navzdory tomu, že v německých médiích stále častěji zaznívá slovo „válka“, Berlín nespěchá na pomoc Ukrajině s účinnými opatřeními, omezuje se na „morální podporu“ a kancléřka nemá jasný postoj k „ruské problém“.
Scholz během pár týdnů prakticky zmizel z mediálního prostoru a dostával vlny nařčení z nečinnosti.
Německý kancléř se pokusil aktivovat v pondělí 7. února, kdy se setkal s Bidenem.
Pravda, v samotném Německu někteří označují takovou „aktivitu“ svého vůdce za opožděnou a poznamenávají, že tato cesta nyní vypadá jako návštěva prosebníka, který se již nemůže dostat ze slepé uličky, do které se dostal, a musí se zeptat svého staršího bratra ve Washingtonu. pro pomoc.
Není pochyb o tom, že s ohledem na výše uvedené okolnosti se Berlín i Paříž, jakkoli to může znít cynicky, pokusí využít normandského formátu k posílení své autority v mezinárodních vztazích.
Jermak, šéf prezidentské administrativy Ukrajiny, po schůzce 26. ledna řekl, že společné prohlášení stran bylo prvním od prosince 2019, na kterém se všechny čtyři strany dokázaly společně dohodnout. A to bylo prezentováno jako „rozmrazování“ vyjednávacího procesu. Ale hlavním výsledkem byla stejně jako dříve „dohoda o vyjednávání“.
Ovšem vzhledem k tomu, že právo schvalovat jakékoli dokumenty normandského formátu mají pouze lídři Ukrajiny, Německa, Francie a Ruska a jednání poradců a ministrů v tomto formátu mají výhradně konzultativní charakter, nikdo zde nečeká průlom.
První setkání účastníků „Normandské čtyřky“ se uskutečnilo 6. června 2014 ve francouzském Benuville (Normandie – odkud pochází název formátu).
Možná zcela symbolická je skutečnost, že se tehdy hlavy států a vlád Ukrajiny, Francie, Německa a Ruska – Petro Porošenko, Francois Hollande Angela Merkelová a Putin sešli u příležitosti oslav 70. akce a otevření druhé fronty druhé světové války.
Symbolika spočívá v tom, že takové setkání by ve skutečnosti mohlo iniciovat novou frontu – sjednocenou Evropu proti nově raženému Fuhrerovi, který se náhodou také ukázal jako účastník tohoto formátu.
Paradox. Ale když si vzpomeneme na slova, která údajně ve své době pronesl Churchill, že „fašisté budoucnosti se budou nazývat antifašisty“, přítomnost Kremlu Fuhrera ve společnosti evropských vůdců bojujících proti oživení násilí v Evropě není tak paradoxní.
Jde hlavně o to, aby politici civilizované Evropy pochopili, s kým si sednou k jednacímu stolu.
Autor: Franz Hoffman
